Jizerská 50

Neděle a Jizerská 50 nám začali už mnohem dříve než se většině lidí zdá. Už od středy jsme každý den testovali dokola lyže, háefka i prášky, do toho stoupáky a struktury, až nám z toho šla hlava kolem. A co že jsme nakonec vybrali? No vyšlo to na SkiGo LF Graphite, SiGo LF Green, M+Briko HP3 Red, SkiGo C105. Jako tuhé pak zažehlenej modrej a na něj 2x Rex Pro Grip Blue a 1x Vauti K21. Mazalo se na 5 kopytách od rána od 8 do večera 10 hodin celý týden a v neděli ráno pak od 6, aby až po osmé dorazili první závodníci, bylo vše připraveno k odebrání. Já jsem pak pomáhal narychlo postavit start pro elitu a první vlnu, neboť to někdo jaksi zapoměl udělat, postaral se Sandře Hansson o lyže a vyrazil na Blaťák občerstvovat. Tímto chci ještě jednou smeknout před všemi, co nám během celého víkendu pomáhali s lyžemi, starvou, věcmi a občerstvením. Zvláště to občerstvování mě nadchlo, kamarádi a kamarádky, šlo vám to výborně!!! Report ze závodu vám tentokráte tedy nepřinesu já, ale můžete se na Jizerskou 50 podívat okem závodníka z davu. Káťa Jakoubková srdnatě bojovala . . . až k trvalé invaliditě:

Tak a zase stojím na startu jizerské 50.
Dnes svítí sluníčko. Tedy zatím jen na lidi, kteří urvali místo vpředu ve startovních vlnách (já mezi ně nepatřím, do poslední chvíle jsem se hřála u Máry u topení), ale určitě se za malou chvilku přesune i k nám ostatním, kteří v minus deseti mrzneme, čemuž se snažíme předejít různým poskakováním. Někteří by si určitě i zatočili rukama, ale na to tu místo není.
Dav už začíná nervóznět, když se konečně ozve moderátor s tím, že za malou chvilku se bude startovat, což se setká s kladným ohlasem. Když ale záhy dodá, že startovat bude prezident Václav Klaus, je mu odpovědí bučení …proč asi.
Výstřel. Konečně. Byli vypuštěni eliťáci s první vlnou a jen co zmizeli ze stadionu (a odstartovali nevidomí), vypustili pořadatelé i vlnu druhou, což způsobilo v mé vlně (třetí) posun. Všichni se nasáčkovali co nejvíc na sebe a už nebylo místo ani na poskakování.
A je to tady. Start! Postupně se sunem z vlny do „předstartovního prostoru“, kde nazouváme lyže a vyrážíme. Tak teda ahoj stadione, uvidíme se tak za pět hodin. Achjo.
Třetí vlna, jak se hned ukáže, je vlna „nabušenců“, kteří švihají „střídáka“ a pěkně jim to „odsejpá“. Nechci zůstat pozadu a tak švihám s nimi, což zapříčiní, že se pěkně utavím už při cestě k Buku, ale nevzdávám to. Na rovinkách machruju a taky jedu soupaž, jakože jsem teda hrozně dobrá – koukejte.
Při stoupání ke Kristiánovu si musím poprvé opakovat slova svého manžela – „jeď pěkně technicky, ať tě to nic nestojí“ – a jedu jakžtakž technicky, sice mě to teda něco stojí, ale snažím se s energií šetřit.
Na kopci míjím Máru, který mě morálně podpoří a oznámí, že mi nedá napít, že už nic nemá („Voni mi to všechno vychlastali!“). Což mně nijak nevadí, neboť mám vlastní pití a navíc, brát si od někoho pití za jízdy jsem nikdy nezkoušela a mohlo by to skončit karambolem.
Kopec na rozmezí zase vykloužu tak, aby mě to nic nestálo – haha, a už se jede směr Bunkr. Teda alespoň jsem si to myslela. Nějak mi z paměti vypadl několik kilometrů dlouhý úsek mírně z kopce, po rovině a pak krpál jak blázen. Achjo.
Když se konečně dočkám onoho sjezdu k Bunkru, mám důvod k radosti. Je tu Vláďa – kamarád, který sem jel občerstvovat sice závodníky jiného kalibru, než jsem já, ale je tady a podává mi flašku. Mám tedy možnost, (i když jedu hlemýždím tempem) vyzkoušet si vzít pití za jízdy. Jsem tak zdatná (a pomalá), že mu ho zvládnu i vrátit do ruky a s pocitem spokojenosti jedu – konečně – dolů. Letos jsem pro sjezdy zvolila jinou taktiku – nechám to rozjet a připlužím si až dole, těsně před zatáčkou. Jestli se rozsekám, bude mě to pořád stát míň času, než plužit celou cestu dolů a pak stejně spadnout.
Ku podivu tentokrát zvládnu i prudkou vpravo u Bunkru a můžu zase machrovat, jakože jsem hrozně dobrá, protože v závěru zatáčky (a plužení) jsem si zvládla dvakrát odšlápnout.
Cestou ke Kakrdovi se začne ozývat pravý loket, což značí, že jedu technicky špatně, což se okamžitě snažím napravit. Nutno uznat, že do konce závodu si dám opravdu pozor, abych „píchala“ tak jak se má (:D), jelikož bodání v lokti funguje jako trenér, který vás po každé chybě opraví (ranou holí).
Ve sjezdu na občerstvovačku na Jizerce zvolím stejnou taktiku jako předtím (opět nespadnu) a už se hrnu k teplému jonťáku a (studenému) gelu. Snažím se zdržet co nejmenší chvíli, tak se při konzumaci pomalu sunu dál.
Tak. A teď je to furt do kopce. Až ke Knaipě. Vyšlapu neuvěřitelně prudkej (já vím :D) kopec k Bunkru, kde už zase čeká Vláďa, který fandí a ukazuje, že vpravo mě občerství. Tak tedy zaměřím svou pozornost vpravo a uvidím holky – Hanku s Denisou. Najednou mě zalije takový pocit radosti, jakože tu kvůli mně někdo je a fandí mi. Holky mi dají napít a já ke svému štěstí můžu přidat poznatek, že je tu ještě sjezd a rovinka. Hurá.
Po občerstvení na Smědavě ovšem vím už jistě, že teď je to kopec až k oné Knaipě. Á ozvou se první křeče…nejdřív jen ťuk ťuk ve stehně a pak nánáná…křeč jako blázen, a já vystupuju ze stopy a s lyžemi na nohách protahuju stehna (to jsem se naučila už během předloňské padesátky). Ovšem křeče, které mi jakoby drtí kolena ze stran jsou zážitkem novým a tak moc nevím, jak s nimi naložit. Po chvilce je to lepší a tak už jen s drobnými křečemi jedu dál. U Knajpy mě čeká další nepříjemné překvapení – trasa vede ještě nahoru a ne rovně, jako předešlé ročníky (nojo, já o tom taky věděla, ale stejně mě to nenadchlo).
Cestou k Hřebínku (která je teda o dost delší, než jsem si ji pamatovala) mě potká ještě pár křečí (přičemž pobavím zdravotníky stojící u trati svým smíchem a protahováním nohou a slovy „auau“ a zase smíchem) a taky pár „skorozáchvatů“ „já už nemůžu“, které se střídají s pocity „super, už jsem skoro doma“.
Před sjezdem k hřebínku potkám Martinu, ale nic z toho nemám – jsem holt pomalá – což mi nevadí (to, že nedostanu napít, ne to, že jsem pomalá), jelikož mě čeká občerstvovačka na Hřebínku, kterou využiju a lupnu si poslední gel (hlavně nic nepodcenit). Ještě se napiju a chvilku závidím chlapovi s párkem v rohlíku a pokračuju dál. Ve sjezdu k Olivetské potkám (rozuměj „předjíždí mě“) dvě cizinky (které mi poté, co zjistí, že patřím ke stejnému pohlaví, zafandí) a jednu paní, která mi pochválí techniku jízdy a chce si povídat (já ne, mám co dělat, abych se vyčerpáním nerozbrečela).
Tak Olivetská „vyklouzaná“ (spíš rádoby vyjetá tzv. postiženým stylem) a „sklouznutá“ dolů a už jsem v posledním kopci. Tři kiláky do cíle, tak teď se můžu úplně vydat. Řeknu si a … zjistím, že už prostě nemůžu zrychlit – nejde to. Achjo.
Ve sjezdu z Buku si sednu „na bobek“ a vymrzlou stopou (ano, skutečně byla vymrzlá – ale jenom v tomto místě) naberu takovou rychlost, že být tam někde díra, tak se do toho cíle snad dokutálím. Díky této rychlosti dojedu už jen s malou pomocí soupaže až do cílové rovinky. Jelikož letos se již neobávám pádu při přejíždění mezi stopami, přesunu se do krajní stopy a předvedu sprint do cíle jak nikdy. Moje snaha je odměněna jásotem Romika, který stojí u cíle a fandí, jak kdybych byla Bauer a on na mě měl vsazeno. (Díky Romiku :D).
V cíli se mi chce brečet, smát se, je mi zima, mám hlad, nemám hlad, je mi blbě a tak podobně. Jako vždycky. Jsem ráda, že jsem přežila. Bolavý loket, kolena a ploténka mi budiž odměnou.
Tak zase za rok. (ale na pětadvacítce – nejsem sebevrah)

Muži

53. Jirka Pliska 2:30
72. Fanda Landa 2:40
79. Tomáš Jakoubek 2:42
5. Dalibor Valter 2:44
91. Petr Jiran 2:44
122. Jarda Stadtherr 2:50
127. Petr Lukosz 2:51
129. Jiří Váňa 2:51
139. Václav Bradna 2:53
140. Aleš Zárybnický 2:53
144. Michal Jedlička 2:54
176. Marek Ondrášek 3:00
188. Jan Kalvoda 3:03
203. David Zámečník 3:05
208. Lukáš Tichý 3:05
74. Roman Malivánek 3:09
303. Jan Tryzna 3:17
325. Martin Šperl 3:18
352. Jaroslav Fritz 3:22
183. Zdeněk Kubíček 3:26
459. David Beránek 3:33
495. Petr Souček 3:38
276. Luděk Pochman 3:38
499. Daniel Vyštejn 3:39
288. Martin Hrodek 3:39
510. Míra Hargaš 3:39
127. Vít Kocian 3:41
340. Jaromír Sladkovský 3:47
390. Miloš Mastník 3:53
408. Michal Kulík 3:55
751. Libor Janáček 4:01
782. Luboš Jilich 4:04
827. Lukáš Vrána 4:07
576. Petr Kolátor 4:20
616. Pavel Sehnal 4:25

Ženy

22. Šárka Zelenková 3:11
26. Lada Lanková 3:21
1. Heidy Suchánková 3:24
39. Radka Zelenková 3:42
21. Dominika Haltmarová 4:38
111. Kateřina Jakoubková 4:44

Ještě jednou děkuji všem závodníkům za vzornou reprezentaci sebe i teamu, servisu za přípravu lyží, dobrovolníkům na občerstvovacích stanicích za super občerstvování a celkově všem, celý víkend se myslím teamově povedl.

Záznam z celé Jizerky můžete shlédnout zde: Jizerská 50

Záznam ze společného tréninku odvisílaného na ČT pak zde: trénink teamu