Tuto neděli se uskutečnil tradiční už 36. Lesní běh Kalichem pořádaným obcí Koberovi v obci Besedice nad Malou Skálou. Na celou akci jsme dorazili čtyři členové (Já, jedla, Bruno a Jáchym), Pedro přes sliby nemohl, neboť byl prý moc unaven :-) V sobotu jsme se totálně zničili na silničce a vzhledem k tomu, že jsem třeba letos ještě nebyl běhat, tak jsem tak nějak tušil, že ta desítka v náročném terénu nahoru a dolů skrze skalní bludiště nebude úplně ono. Už při rozklusání jsem tak trochu bojoval s tím, zda by nebolo rychlejší a méně namáhavější přejít do chůze, ale spousta známých kolem trati mi dávala naději, že to dam. Pak přišlo na řadu rozcvičování. Musel jsem být hodně opatrný, abych si někde neutrhnul kus špeku. Při oblékání jsem vytáhl svůj největší trumf. kompresní tričko od Tomase. Najednou jsem byl hubený jako laňka s vyrýsovanými svaly, že jsem měl sám ze sebe až strach. Bohužel kompresní tkanina nevydržela dloho a zhruba po 20 minutách se nekompromisně v oblasti břicha vyboulila směrem dopředu, ale tak, že zbytek zůstal kompresní, čímž bylo dosaženo dokonalého kontrastního efektu mezi hrudníkem a břichem. Prostě sem vypadal jako v šestym měsíci. Jedla se furt usmíval, Bruno neustále odbíhal na záchod a já zoufale 
sledoval, jak fronta u stánku s buřtama a prasátkem likviduje moji bezelstnou motivaci doběhnout do cíle.
Inu, odtsartováno. Začali jsme v pohodě, držel jsem se zkušeného mílaře Jedli, který vypadal, že zvolil optimální tempo. Kousek před námi se ozývalo praskání větví, lámala se skála a vzduchem létali drny. Co to? Aha, již víme, Bruno nebyl spokojen se svoji pozicí a někoho předbíhal. Z jeho vyrýsovaného těla a zarputilého výrazu šel strach. Spatřil jsem i rodiče, kteří dětem zakrývali tvář, když okolo maestro probíhal. Pořadetelé začali narychlo omotávat stromy molitany a žíněnkami z přilehlé sokolovny, neboť se báli, že by se nemusel vejít do některé ze zatáček. Bojoval srdnatě a atletičtí šampioni ve vrcholné formě na OH v Londýně jen tak tak uhájili 
těsný náskok získaný před Brunem na startu. Jedla definitivně odhodil respekt z trenéra za křoví a ve snaze využít vakua, které vznikalo za Brunem, se hnal dopředu, jako kdyby chtěl na tu olympiádu taky. Musel cestou bojovat s řadou rozvášnených fanynek, zvláště ho prý potěšilo, když ho jedna kráska povzbudila těmito slovy: "pojď, pojď, neboj, nebudeš poslední!" Nakonec si takticky vychutnal skupinku zoufalců před sebou a krásným ladným krokem jim ani nedaroval pomyšlení na nějaký finiš. Prostě letos bude Jedla silnej, což potvrdil návštěvou cíle chvilku po Brunovi. To mě čekali horší časy. Obtloustlá postava zkrachovalého a prohýřené talentu se šinula po lesích kupředu jen velmi zvolna a svého vodiče Jedlu opustila raději už v prvním okruhu. V tom druhém mě 
čekalo nejedno překvapení. Nejprve se pode mnou propadla dřevěná lávka, přes kterou údajně normálně jezdí vlak a pak jsem se při stoupání skalním bludištěm zaklínil do myší díry a až náraz dalšího závodníka mě uvolnil a dovolil pokračovat dále v závodě. Naštěstí mě vystřelil takovou rychlostí, že jsem třetí okruh dal jen na setrvačnost no a ten poslední čtvrtý už byl labutí písní, kdy stačilo trochu rozvlnit boky a doběhnout vítězoslavně do cíle.
Prasátko i buřty na mě samozřejmě nezbyli a tak jsme zašli raději na borůvkové knedlíky, přibrali do party Denisu a zbytek dne prolezli na Suškách. Start do sezony se povedl, letos nemá konkurence šanci!!! VÝSLEDKY