Každou zimní sezónu se snažím jet nějaký lyžařský závod, který jsem ještě nejel. Při hledání nového nepoznaného závodu, padla minulé léto volba na nově zařazený závod do série Ski Classics - Årefjällsloppet. O závodě jsem věděl pouze to, že je poměrně dlouhý a náročný. Každopádně jsem se přihlásil, koupil letenku a bylo rozhodnuto. A nic víc jsem se nestaral. A těšil se na letošní zimu s plány na poměrně velké a intezvní trénování. Bohužel přišla taková letní „zima“ a bylo všechno jinak. Ale i tak to byla zima krásná a poměrně lyžařská. Akorát poslední měsíc před závodem se ve zdejších podmínkách hledal sníh stále obtížněji.
Nicméně 26. Března ve 12:00 jsme odletěli do Stokholmu v počtu 5 závodníků a mojí sestry, která nám dělala krásný doprovod. Na letišti jsme si půjčili auto a pokračovali cca 650 km autem na sever do místa závodu. Cesta byla dlouhá, ale já se hodně těšil, takže mi to uteklo velice rychle. Do cíle jsme dorazili o půlnoci poměrně unavení, já za volantem jsem toho měl opravdu dost. Rychle vzali nejnutnější věci z auta a šli spát. Ráno nás přivítalo sluníčko, modrá obloha a hory za okny. Vyhrabali jsme se z postele, došli na snídani a těšili se na ski. Rychle jsme vyndali lyže z auta začali si je připravovat na projížďku po trati a už si nás všiml místní domorodý „turecký“ švéd, který se s námi dal do řeči a prozradil nám úžasnou novinu, že bydlíme cca 300m od startu. Nádhera ! Lepší to být snad ani nemohlo. Později zjišťujeme, že mohlo, jeden dům byl ještě blíže startu :-) . Vyrážíme tedy na oblídku trati, z propozic víme, že jede po startu jedno kolo, poté se projede opět startem a pokračuje do cíle. Toto kolo má mít 24 km a z toho půlka má být do kopce. Jedu si toto kolo s kamarádem Novotňákem projet. Jedu na mikro, které tam mám ještě z Vasáku od Máry a docela mi to smeká, ale překrásná trať mi vynahrazuje ten né úplně šťastný pocit ze svého stoupání. Trať mi připomíná nějaké závodní kolečko na stadionu. Výjezdy, sjezdy, technické zatáčky, někdy bohužel stromeček, ale moc mě to bavilo. Občas krásné rozhledy. Při dobití kopce se otevřela krásná náhorní planina a to jsem si připadal jako lyžařském ráji. Hory, zamrzlé jezero a okolo rozeseté sruby. Moc pěkný. Co moc pěkný nebylo, byl prašan, který byl nahoře a vybroušené mikro skoro zastavilo moje ski. Nějak jsem to, ale přecupital a pak následoval, poměrně hezký sjezd na start. Opět byla trat hezky houpavá a já se začal těšit na závod a říkal jsem si, že takhle krásných tratí moc není. Po sjezdu na start jsem byl na 100 % rozhodnutý rozhodně nejet na mikro ! Nicméně večer jsme začali sledovat předpověď počasí a začínalo to být napínavý. Předpověď na závod byla asi taková: v údolí zima – 4 přes noc, poté jasno, slunečno a teplo, Ale nahoře mělo být teplo i přes noc + 2 a přes den jasno slunečno a ještě víc teplo.
Druhý den jsem se rozhodl , zkusit tuhý vosky a jet nahoru a vyzkoušet mázu na 
tuhý. Teorie byla taková, pojede závod co nejrychleji na tuhý a snad to stihnem. Klistry jsem dávat nechtěl páč v údolí byla zima a sníh ve stínu poměrně suchý sníh a klistry namrzali. Takže jsem vyrazil vstříc horám. Slunce mělo takovou sílu, že po chvíli to na slunci bylo stříbrnej klistr, ale ve stínu na modrej tuhej. Po vyjetí k jezeru se lyže úplně zastavili na takovým tom hodně mokrým jemným sněhu, kdy si myslíš , že za sebou táhneš vlečňák. Chvíli jsem si myslel, že se jedu koupat a chybí mi pouze plavky a ručník. Prostě jsem na trati potkal asi 15 druhů sněhu a ani jeden se mi, moc nelíbil. Takže jsem se vrátil k mikru, byť jsem věděl, že to bude takovej kompromis a asi né zrovna nejrychlejší varianata. Ale nic lepšího mě nenapadlo. Takže jsme večer namazali parafíny, napráškovali a udělali hrubou struktůtu. No a začali jsme brousit. Nakonec jsme se pro tuto variantu rozhodli všichni. Dojeli jsme si na večeři a šli spát trochu nervózní jak s tím mikrem zítra dopadne. Byla to taková sázka do loterie.
Ráno jsme spali až do sedmi a naprosto v klidu bez nějakého stresu se nasnídali. Já pak vzal lyže a šel to přeci jenom vyzkoušet. Došel jsem na trať, kde jsem potkal nervózní místňáky jak se snaží namazat nějaký klistry a vosky. Mazali asi 20 párů a evidentně z toho moc nadšený nebyli. Zkusil jsem tu svoji „parádu“ a znervózněj jsem taky. Smekalo to ! A hlavně se nějak zatáhlo a sluníčko nikde. Při pomyšlení že to pojedu na smekajících lyžích víceméně soupaž se mi nějak přitížilo. Ale vzpomněl jsem si na hokejového trenéra Ivana Hlinku jak vždycky říkal: „hlavně se z toho nepo…..“ a šel jsem do vlny. A tam jsem se z toho po……l :-) Naštěstí jsem měl sebou šmirgl a času bylo dost. Takže jsem mikro vybrousil ještě jednou a vsadil na jednu kartu a už to vyzkoušet nešel. Vzhledem k tomu, že je tento závod, co se počtu závodníků týče nejmenší z celého seriálu. Tak tady vše proběhlo v naprostém klidu, na vše bylo dost času a místa. Takže jsme se nachystali na start a čekali na výstřel. Po rozjetí jsem zjistil, že lyže drží a to byla obrovská úleva a potěšení zároveň . Závod začal, poměrně svižně a jelo se do kopce docela rychle. Ve sjezdech jsem zjistil, že až tolik neztrácím a to mě uklidnilo úplně. Jel jsem v nějaké skupince místních borců a pořadí na kopec se stále mezi námi přelévalo. Já jsem se nahoru držel svého hesla „ nezatavit se, při prvním střídání“ to je pak celý závod ztracený. Viz můj minulý rok na vasáku. Přetočíš budíky a je konec. Během stoupání vyšlo sluníčko a mě to začalo neskutečně bavit, lyže stoupali a jeli. A ta trať se mi líbila čím dál víc. Jednoduše prostě bomba. A jelikož se jelo poměrně rychle, tak mi to i ubývalo a najedou jsme byli na kopci, kde se opět otevřeli nádherné výhledy na hory a já měl co dělat abych nezastavil a jenom se nedíval. Naštěstí byli okolo stále nějací lyžaři a na té „náhorní“ plošině s jezerem se začalo jet opravdu hodně rychle a já si myslel, že sjedeme dolů a tam místo průjezdu startem bude cíl. Nicméně z kopce to zůstalo zmrzlý a jelo mi opravdu skvěle. Při průjezdu startem jsem se nechal strhnout fandícími diváky a jel jsem tam jak Standa Řezáč :-) no……. jenom jsem si tak připadal. Po projetí startem přišla část závodu, kterou jsem neznal. Asi po dvou kilometrech přišlo jezero, kde foukal poměrně silný protivítr a já se skoro zastavil. 20 m přede mnou jel jeden borec a 10 m před ním skupina asi 5 lidí. Říkal jsem si ty musím dojet ! Za sebou jsem táhl nějakého borce, který se evidentně za mě schoval. No, ale já je nedojel. Těch 20 metrů bylo v tom protivětru jak 5 kilometrů a já jel celý to jezero sám. Byla to strašná dřina a já se moc těšil do lesa a do kopce. Bohužel, jezero mělo asi 4 km a bylo opravdu výživný. A to jsem si schoval vlasy do čepice, aby mě nebrzdili :-) . Nakonec jsem se přeci jenom dočkal a vjel jsem do lesa, ale už poměrně zatavenej. Tak jsem začal do sebe sypat rychlý gely, abych se z toho trochu srovnal. Tady jsem věděl, že přijde poměrně velký kopec, ale jak velký jsem nevěděl. Tady už jsem se moc nešetřil, za prvé nebylo co šetřit a za druhý jsem chtěl dojet nějak slušně. Naštěstí lyže jeli neskutečně dobře a já nepociťoval vůbec žádné změny sněhu. Tady musím, našemu Márovi poděkovat, mikro je skvělý ! Díky ! Kopec se ukázal jako poměrně utahovací. Takzvaný norský horizont. 
Kdo byl na Birkenu tak to zná. Pro ty co nebyli, tak dovysvětlím. Prostě, vidíš vrchol, když tam dojedeš, tak vidíš další vrchol a takhle asi 18x . A vrcholy jsou stále prudší a prudší. Tady jsem dostal do nějakého závodnického vákua a jel úplně sám. Bylo to trochu na palici a nevěděl jsem, jestli jedu rychle nebo pomalu. U 17 vrcholu mě dojeli nějací tři borci a vysvobodili mě. Jel jsem s nimi, nebo spíš za nimi a hlavně přišel sjezd a konečně trochu odpočinku. Posledních osm km je po rovině, to jsem slyšel dna dny před závodem furt dokola. Bohužel to nebyla pravda. Neustále se to vlnilo, ale bylo to vesměs ve stínu a poměrně hezky to jelo. Takže jsem ty kopečky jel stříďákem a z kopce ve vejci jak Alberto Tomba. Sice jsem hypnotizoval každou další ceduli uvádějící kolik km ještě zbývá, ale celkem to šlo. Ta rovina přišla v podobě tříkilometrového přejetí jezera. A to stálo za to. Při najetí na jezero jsem mi snad někdo na lyže zespodu nalepil obrácené tulení pásy. Takhle těžký tři kilometry soupaž jsem snad ještě nejel. Ty lyže úplně stály a já si připadal, že mám za sebou přivázaný kamion naložený dřevem. A nejtěžší byl pohled na cíl. Brána z téhle dálky měla asi dva milimetry. Takže jsem chvílemi jel „soupaž s kamionem“ a chvíli jsem „běžel s kamionem“. Takhle nějak jsem dojel do cíle, kde mojí první starostí bylo, kde si sednu, nebo ještě lépe lehnu. Závod jsem dokončil v čase 3:41:59,8 na 145 místě. Nakonec musím říct, že hezčí závod jsem v životě nejel. A to si myslím, že za těch 12 let co tyhle závody objíždím, jsem jich už pár zažil. Krásná trať v krásné přírodě a závod úžasně uspořádaný. Žádná velká komerce (dokonce neměli ani suvenýry) lidí tak akorát . Počtem účastníků závod srovnatelný se Šumavským maratonem. Prostě krása z nádherou dohromady.
A večer následoval slavnostní banket, který nám zařídil Mára páč Silvini Ski Trab Team měl volňásky. Za tuto pomoc a ochotu Márovi ještě jednou moc děkuji. Bohužel jsme nevěděli, že by se na banket mělo jít ve společenském obleku. Takže jsme si vzali to nejslušnější, co jsme sebou měli a vyrazili. Měli jsme trochu obavy, že nás vyrazí, ale v hlavě jsme měli českou drzost a naději že nás tam chtějí. Do kapsy jsem si vzal týmovou čepici s tím že nás někde trochu zviditelním. Ke vchodu do sálu jsme dorazili jako první, prezentace u vchodu proběhla velice přátelsky a nikomu nevadilo, že nemáme sako a jiné propriety. O to větší šok jsem zažil, když jsme vkročili do sálu. Sál byl o velikosti hodně solidní tělocvičny (asi tak půl hektaru). Všude načinčaný stoly a vchodu dvě krásný servírky, který se mě hned smály a vrazili mi do ruky šampus. Prostě nádhera, na dotaz u kterého stolu sedíme, jsme ani nedokázali odpovědět. Po malinkém zaváhání jsme zjistili, že sedíme na nedůležitějším místě v sálu, přesně u vchodu, tak abychom měli přehled. Byli trochu za pankáče, ale to nikomu nevadilo. A to jsem ještě pro lepší orientaci pověsil na číslo stolu týmovou čapku na kterou jsem byl pořádně hrdý. Po vypití třetího šampusu si k nám sedli kluci italský z Rossignol teamu v čele z Bertolim. A hned bylo veseleji, víno teklo proudem už před večeří, takže nálada nabírala na obrátkách. Asi po hodinovém bratříčkování s jihoevropany a jejich pokukování po mé krásné čepici. Se kluci osmělili a čapku si řekli. Dal jsem jí opravdu s radostí a s vědomím, že tihle borci rozumí trochu lyžím a hodně módě. Holt budu muset vyžebrat na Tomasovi novou. Během večera proběhlo vyhlašování všech nejlepších lyžařů a lyžařek. Trochu jsem nechápal, proč mě nechtějí taky vyhlásit, ale závod v pití piva opravdu nebyl. Tam bych si věřil. Banket končil okolo půlnoci, my samozřejmě věrni české tradici o večírcích jsme zůstali až do „ježka“. Sice potom stálo pivo 58 švédů, ale to, mi v tu chvíli nijak nevadilo. Marně jsme se snažil nalít do Standy Řezáče alespoň nějaké pivo, on je tvrdošíjně stále nechával na stole se slovy já už mám dost. Tak nevím, oni ty lyžaři nepochopili, že závod končí vždy až ráno:-) . Nicméně asi v jednu jsme jako poslední odešli také a mazali rychle spát páč jsme museli vyjet ráno v 5 hodin abychom stihli letadlo. A to se ještě posouval čas o hodinu dopředu.
Závěrem musím říct, že ty čtyři dny opravdu stály za to. Tento závod má před sebou velkou budoucnost, jen co ho objeví více lidí, tak si myslím, že bude hodně oblíben. Já osobně ho ještě několikrát chci jet. Je to prostě nejvíc, nejhezčí závod co jsem kdy jel.
SKOL KAMARÁDI, Ježíš, alias Honza Macaj