Po přejezdu přes krásné Norské hory jsme dorazili do pro nás nové oblasti v okolí lyžařského střediska v Are a ranní probuzení bylo lehkým šokem. Plus pět, silný vítr, déšť a hlavně, na trati vedoucí zhruba 15 metrů od našeho super srubu, naprosto ádný sníh, jen rozkvetlá louka. Všechno umocňoval ještě pohled na ne zcela zamrzlé jezero, přes které se mělo jet. Naštěstí se brzo ochladilo, napadlo, přimrzlo a my si tak mohli užívat překrásné lyování uprostřed divokých a pustých hor. Závodní trať byla sice přesunuta a zkrácena, ale myslím, že stála za to. Kam se hrabe Birken, to se nedá srovnávat. Když má někdo formu, tak to byla trať jako víno, samá zatáčka, nahoru, dolů, motokros větší než na Holmenkollenu a k tomu brutálně dlouhý kopec, který vede po trati nazvané Lake Placid a aby to nebylo málo, tak ten kopec pokračuje ještě mnohem dál do hor po okruhu Sapporo, který velmi rychle přejmenováváme na Hirošima. Každopádně nám došlo, že to bude prostě finále se vším všudy a tak jsme přes týden jezdili spíše na výlety po okolních kopcích a raději odpočívali, aby jsme to pak v sobotu přežili. Testovat lyže a mázu jako na všech závodech letos v podstatě nešlo, neboť celý týden bylo jiné počasí než na závod a změna nastala až v době startu, no prostě servismanský ráj. Ještě že máme ty zkušenosti a Anděla strážného v nadhlavníku. Poslední dva dny sněžilo při teplotě kolem nuly na zcela zmrzlou trať, která byla ze 75% navezena umělým sněhem, do toho na několika místech přes ní protékaly široké potoky vody, foukal silný vítr a ve dvě hodiny nad ránem sněžit přestalo a začalo silně mrznout s tím, že hodinu před startem mělo být ještě mínus 8°C, v době startu 0°C a po hodině na trati už plus 7°C. K tomu výškový rozdíl 550 metrů. Pro neznalce to znamená, že ve stínu a v horních pasážích trati zůstane čistokrevný sypký prašan na modrý extra a na sluníčku se z toho stane voda a vata bez zrna vhodná tam možná pro červený klistr. Tak řekněte sami, co tam asi tak dát? My dali parafíny SkiGo LF Green, Swix HF Marathon White, Vauti prášek LDR, na stoupání pak SkiGo base zažehlit, na to SkiGo HF Blue, na to 2x Rode Supergialla a na to Swix VX 53. No paráda, jelo nám to zase jako prase a až do konce na místech ve stínu stoupalo ukázkově, pouze půlka dlouhého stoupání na Lake Placid jsme prosmekali, ale nikdo z nás nepotkal na trati nikoho, kdo by stoupal lépe než my.
Samotný závod byl odměnou za sezonu a v mém podání takovým hezkým výletem. Na startu jsem měl tu čest stát vedle svého vzoru Thomase Alsgaarda, které ho jsem si i s 15 kg nadváhou sfouknul jako svíčku. Asi po 100 metrech to v první zatáčce lehlo jak při Tour de France a tak jsem se prošel po zádech další hvězdy Jorgena Auklanda, kterého jsem zatlačil do sněhu jako kdysi kombajn Drápalíka ve filmu Vesničko má středisková. Pak jsem se ještě chvilku snažil jet v tom rychlym balíku, ale zhruba po 10 km jsem pochopil, že jako bafuňář jsem myšlenkami už někde jinde a začal jsem bojovat se svým tělem ve smyslu jedem - nejedem. Dohodli jsme se poměrně rychle, že nahoru pudem a dolů pojedem a světe div se, ono to fungovalo. Zbyl čas i na legrácky pro občerstvovače, kde jsem jako jediný z elity požadoval mé tradiční pivo a párek a dokonce jsem trojici místních vdavku chtivých dívek, které tancovali podél trati, potěšil krátkou zastávkou a společnou fotkou. Cestou jsem si jen jednou zanadával jednomu pablbovi, co odhodil nahoře v horách gel a myslim, že si bude moji ruko obstiklou na jeho zádech ještě dlouho prohlížet. No a pak už jsem si to hezky doševelil až do cíle, kde bylo spousta jídla a pití, hlavně teplíčko a sluníčko a tak nějak mě přepadla krásná a uspokojivá nálada, kterou umocňovali všichni ostatní od nás, co dojížděli s úsměvem na rtech do cíle.
Po krátké sprše, oholení se a vytvoření iluze elegánů a krásných dam, jsme v jednotném oblečení doplněném krásnými zelenými kloboučky a motýlky, vyrazili na závěrečný večírek a vyhlášení výsledků celé Swix Ski Classics. Bylo to krásné, sedět tam ve společnosti všech těch výbroných závodnic i závodníků, servismanů a manažerů. Večeře mě teda trošku rozplakala, neboť mě uspokojila jen tak na minutku, ale nekonečná sklenička na šampaňské a víno to všechno zažehnala. Jméno našeho týmu bylo skloňovanáno poměrně často a to díky celkovému pátému místu v týmech, pak hlavně díky prvnímu místu celkově v podání Kateřiny Smutné a osmému místu Stanislava Řezáče, který byl zároveň zařazen do síně slávy legend seriálu Swix Ski Classics. No a pak už se šlo do místního klubu, kde pokračovala velká paarty. Pro nás jen na chvilku, neboť nás čekala 28 hodin dlouhá cesta domů. Více fotek na našem FCB profilu.
Arefjellsloppet - 48 km klasicky a stromečkem
5. Kateřina Smutná 2:27
23. Šárka Zelenková 3:00 - 3. Češka
91. Marek Pazderský 2:40 - 3. Čech
182. Jan Macaj 3:02
198. Miroslav Feige 3:07
222. Ladislav Mizera 3:12
251. Milan Jelínek 3:20
330. Jaromír Sladkovský 3:37
475. Pavel Voldřich 4:13
Hančův memoriál - 50 km klasicky - MČR
14. Jiří Pliska 2:34
Unicreditskifestival Lavaze - 5 km skate
3. Jan Parma 12:05