Birkebeinerrennet, Skadi Loppet

O víkendu jsme se účastnili druhého nejmasovějšího a zřejmě nejkrásnějšího závodu ze seriálu Visma Ski classics - Birkebeiner rennetu. Někteří už jeho trať, krásy i nástrahy znali (například Standa Řezáč ho po letošku má za sebou po patnácté!), ale někteří jsme se měli na start postavit poprvé. Od toho se také odvíjelo, jak kdo "výlet" pojal - naše elita - Standa a Plizi - dorazili až ve čtvrtek v podstatě jen na vyzkoušení lyží a na závod, aby v neděli ráno zase skočili na letadlo a odpoledne byli doma. My, co lyžování pojímáme jako kochací záležitost s příchutí endorfinů a závodního adrenalinu, jsme se nabalili s předstihem, abychom si vše kolem dostatečně užili. Protože závod samotný byl jen třešničkou na už tak vynikajícím dortu.

 

V neděli odpoledne nasedáme k Márovi do auta, o půlnoci uleháme na trajektu, ráno v 7 vyrážíme z Trelleborgu. Po cestě ještě nabereme Kláru a Radka Masnicovi, kteří přiletěli letadlem a Sjusjoen si chtějí užít dovolenkově bez závodů. Kolem 16. hodiny jsme na srubu a samozřejmě nám to nikomu nedá a hned jdeme okusit krásy zdejšího okolí a stop. A hned při prvních metrech je mi jasné, že bude průšvih. Tohle se nedá za těch pár dnů "okochat", objezdit, poznat! A to ani, když se ulyžujeme k smrti!!! A navíc - povoleno zemřít máme až v sobotu na trati závodu, rozhodně ne předtím. Úterý až čtvrtek se nesou v podobném duchu - jedeme se kousek projet, vracíme se za mnoho hodin, kilometry nebezpečně přibývají (i když na pomalém sněhu neadekvátně pomalu ke stráveným hodinám ve stopě), naopak neprozkoumané cesty téměř neubývají a my všichni jen monotématicky opakujeme - nádhera, úžasný, ráj!!! Někdo do toho jde opravdu po hlavě - Michael Sedláček si hned první den jel projet trať ze Sjusjoenu v podstatě skoro do Reny a zpět. Za 75 km a následné (prý regenerační) probíjení svalů elektrošoky z Compexu si od Radka zaslouženě vysloužil přezdívku Robocop. V pátek už začíná být cítit lehká předstartovní nervozitka. Testujeme lyže, já i stoupací vosky. Standu Řezáče natolik znervózní Aukland a další "Santandeři", kteří kolem projedou na namazaných lyžích klasikou, že i on začne uvažovat, že si namaže. Dílo pak dokoná Radek Masnica, když ho při projetí trochu prožene v kopcích a Standa sahá po vosku. Je fakt, že na přemrzlém sněhu bude soupaž ukrutná dřina, ale jestli to je lepší volba i pro něj, babo raď...Večer před závodem nastávají další vtipné chvilky, když odvažujeme předepsaných 3,5 kg, zkoušíme batohy, který nejlíp sedí, a opakovaně řešíme, že je přeci hloupost, aby dítě v 15 měsících vážilo 3,5 kg. Takže to stejně nějak nesedí, navíc závod se jede v opačném směru, než Haakona vezli. Na druhou stranu nikdo nemá tendenci dobrovolně dát historii reálnější rozměr navýšením závaží. Ony se i toho 3,5 kg pěkně pronese. Kromě otázky, jestli do batohu činku, písek, rýži (nebo velký foťák??) řešíme, co na sebe. Na startu hlásí -20 a silný vítr, který má pocitovou teplotu srazit až na -37°C.

ZÁVOD

Vstáváme v 4:15, 2 hodiny cesty na start naplníme snídaní a snahou zahřát už teď mrznoucí nohy a vyděšeně koukáme na teploměr, který hlásí v místě startu -24. Sice se pod -20 nemůže závodit, ale koho to zajímá. Kdo by závod rušil, nebo posouval, když je zarezervovaný čas na přímý přenos, ne? Když vystoupím z auta, udělá se mi zle od žaludku, mám pocit, že to je ze zimy a zmrzlých rukou. Ale není čas nic moc řešit, běžím na start, sotva stihnu hodit pytel s péřovkou na skútr a na ženy nebývalý počet 65 závodnic v elitě se dává do pohybu. Mám pocit, že jsem totálně zamrzlá, zatuhlá, hýbat se nejde, je mi "divně". Trochu změna nastává kolem 2. km. Ale na rozmrznutí máme prvních 13, které jsou neustále do kopce. Tohle je fakt krutý začátek. Ještě před vrcholem mě dojede čelo mužů a já čekám, kdy mě dojedou i týmoví kolegové. Standa jede kolem 20. - 25. místa, nedaleko za ním Jirka Pliska, asi na 25. - 30. km se kolem prožene i Michal Sedláček. Se všemi se navzájem povzbudíme, stejně tak i s dalšími českými závodníky na trati - příjemné zpestření. Jinak je to děsná dřina, protože to fakt nejede, sníh jen vrže a kňourá jak Haakon v batůžku. Mám pocit, že lyžuju na písku a klasikou běžím i z kopce. Občerstvení máme zajištěné skvěle, na to, jak nedostupná trať na Birkenu je. Na 7. km čeká Pavel Kleczek, který startuje až v 10, tak se obětavě ujal i role občerstvovače. Na vrcholu prvního kopce čeká zmrzlý Mára, před Sjusjoenem Klára s Radkem. Na tu jsem se těšila jak na smilování, měla mít gel (teda ráda ji vidím i bez gelu, ale s gelem ještě radši :) Místo toho třímá mobil, fotí mě a volá: "Gely došly!" Do... pytle!! Mám hlaďák jak hrom a Midtfjelet jsem sotva vylezla. Fotky se nenajím! Jo, mám jeden gel v kapsičce na noze, ale i ohnout se a vyndat ho je nadlidský výkon. Navíc mi nejde otevřít, i na to chybí síla. Naštěstí Sjusjoen je na dohled a před ním dostanu colu, která mě zvedne. Navíc mě žene vědomí, že do cíle je to relativně z kopce. Tahle pasáž byla nejhezčí. Ve sjezdu mě dojela početná skupinka mužů a mě se do ní podařilo zapasovat. Je to i tím, že jak sjíždíme do nížiny k Lillehameru, sníh trochu povolil a krásně se mi to rozjelo. Posledních 10 km s nimi jedu, i obávaný poslední kopec pod dráty vyjedu soupaž a ještě se mi podaří předjet 2 ženy. Navíc mi už není zima :) V cíli zatleskám vítězům, stříbrné Katce smutné, v hale, kde máme sraz, pogratuluji Standovi ke 20. místu, 36. Jirkovi i 131. Michaelovi Sedláčkovi. Standa trochu mudruje, že asi měl jet na hladkých... Babo raď :) Druhý den musíme domů. Nikomu se nechce. Vstáváme brzy, abychom před opuštěním srubu ještě stihli lyže. V 8 jsme ve stopách úplně sami, slunce hází dlouhé stíny, zima výrazně povolila, je tu jako v nebi. Je mi z odjezdu smutno, skoro se derou slzy do očí. Sem se chci vrátit. Sjusjoen. 480 km upravených stop, stovky variant, okruhů. Desítky jezer, tisíce srubů, které jsou skoro po střechu zapadané sněhem a tak citlivě zakomponované do přírody, že je vidíte až na druhý pohled. Sjusjoen, lyžařský ráj. Místo, odkud se vám fakt nebude chtít vracet.