Marcialonga je největší svátek běžeckého lyžování v Itálii. Koná se poslední týden v lednu v italských Dolomitech v údolích Val di Fassa a Val di Fiemme, letos proběhl již 42. ročník. Hlavního závodu se účastní pravidelně přes sedm tisíc závodníků. A to nejde jen o něj! Během týdne se koná mnoho dalších závodů např. pro děti, závody volnou technikou, závody v „retro“ vybavení apod. Hlavní závod je zařazen již několik let v největších seriálech dálkových běhů: Worldloppet a Ski Classics. Jde o svátek, který místní obyvatelé prožívají víc, než samotné mistrovství světa (konalo se ve Val di Fiemme v roce 1991, 2003, 2013). Nejdelší trať se jezdí klasickou technikou, avšak než se stala součástí nejprestižnějšího seriálu Ski Classics, bruslilo se.
O této hlavní sedmdesátikilometrové trati se říká, že 
je to závod z kopce. Startuje se v osm ráno ve vesnici Moena, odkud se mírně stoupá do Canazei, pak už je to údolím jen dolů až pod závěrečný kopec. Po cestě se projíždí několika městečky, kde místní fandí o sto šest, zvoní zvonci a nabízejí závodníkům extra silná kofeinová kafíčka. Nezkušeného ale stejně spousta malých kopečků poměrně překvapí a nikoho trať rozhodně nenechá dojet pod finálové stoupání odpočatého. Není náhodou, že se v tomto závodě uděluje speciální prémie za tento finálový úsek trati. Poslední výjezd – Cascata je rozhodně nejpopulárnější částí závodu: poslední tři kilometry se nemilosrdně šněrují od řeky na dně údolí do centra Cavalese. Raritou je atmosféra pod kopcem: mnoho stánků, u kterých můžete zastavit a servisáci vám rychlostí blesku namažou (je to snad jediné místo na světě, kde uvítáte malou frontu). V cíli dostane každý závodník na krk originální medaili a diplom s průměrnou rychlostí na jednotlivých úsecích tratě.
V roce 2002 se k lyžařskému svátku přidala i akce běžecká, konaná vždy první víkend v září, o pět let později přibyl jarní závod na silničních kolech a tím vznikl celý seriál nazývaný italsky Combinata.
Jak se jede Combinata
Už tři sezóny v řadě jsem se stala obětí svojí prestižácké závodní povahy a vrhla jsem se do houfu lyžařů na start největšího italského laufu Marcialongy. A letos mi to nedalo a s myšlenkou, že není na co čekat, rozhodla jsem se absolvovat italské šílenství ve všech třech jeho podobách. A vezmeme to popořadě:
14. června cyklistika
Že to zkusím objet, jsem se sice rozhodla už v lednu, ale v zajetí dobrých sněhových podmínek a slušných výsledků jsem proháněla běžky až do březnového finále v Are. A to dalo mému ne tak úplně vyšvihanému tělíčku tak zabrat, že jsem musela na měsíc hodit kopyta nahoru. Ještěže kancelář i byt jsou v prvním patře! Ale jak jsem kolem sebe slýchala vykládat všechny o najetých kilometrech - někdy je za trest pohybovat se pořád jenom mezi sportovci - musela jsem začít konečně už taky něco dělat. Abych zkrátila vyprávění o sedmi týdnech „tvrdé dřiny“, na start jsem se chystala asi se šesti sty kilometry nakrouženými po děravých jizerskohorských silničkách.
Závod se konal v neděli, ale už den předem na mě čekalo první milé překvapení. Po příjezdu jsme se s kamarádem rozjeli z ubytování v zimním cílovém městečku Cavalese vyzvednout startovní číslo. A co se nedozvím! Pro letošní rok byl pro takzvanou Combinatu (tripl běžky-kolo-běh) v ženské kategorii určen místo hlavního závodu na 135 kilometrů „jen“ poloviční na 80 km. Už jsem si sice stihla vymyslet spoustu výhod, které skýtá hlavní závod, jako třeba „když už se sem na otočku táhnu, nepojedu přeci jen „vedlejší“ závod“ nebo že „mojí hlavní výhodou bude rozhodně vytrvalost (tak co si mám říkat, když už nemám natrénováno v rychlosti, že..?)“. A podobných nesmyslů jsem si stihla vymyslet docela dost na to, abych se nebála toho tří a půl tisícového převýšení. A ejhle, ono nakonec jen 1650 metrů! Pak už jsme jen zmokli na zpáteční cestě, kamarádi vymysleli, kam se pojedou projet, aby mi stihli dvakrát zafandit (což se, nepříliš překvapivě stejně nepovedlo) a hurá na kutě!
Ráno se tichoučce vytrácím z apartmánku, ještě dostávám dvojí poplivání pro štěstí od rozespalých kamarádů, stihnu zhltnout jeden Presport (speciální předzávodní přípravek od firmy Enervit) – alespoň před startem si hraju na velkého závodníka - a rozjíždím se na start. Je to asi 14 kilometrů, tak akorát na to se po ránu probudit. Po cestě potkávám spoustu budoucích souputníků a s úsměvem sleduji oblohu. Předpověď nevyšla, takže alespoň start proběhne za sucha. Jako holka včas přihlášená jsem byla poslaná do druhé vlny. Se srdíčkem v „plíně“ se bázlivě řadím na konec určeného houfu.
Žádný výstřel slyšet nebyl, ale dav mě rozhýbal. A už to lítá! Na mém kole z Decathlonu si připadám tak nějak jako chudá výchoďačka. Zleva Bianchi, zprava Pinarello… prvních dvacet kilometrů se jen mírně stoupá údolím, a i když mě předjíždí dobrá tisícovka cyklistů, takový fofr po rovině jsem, zdá se mi, ještě nezažila. A co teprve ve sjezdu! Jako správný závoďák se zavěšuju za jednoho z Italů a o něco se vytahujeme. V kopci už je to zase slabší, škoda jen, že není jasné, kdo bojuje na krátkém, a kdo se rozhodne pro dlouhý okruh. Většina startovního pole je místní, a tak jsem ze všech rozhovorů v pelotonu pochytila jediné: „come gelato!“ charakterizuje jeden ze závodníků blondýnku celou ve svítivě růžovém.
Ve druhém kopci už se projevuje ta moje vytrvalost, ale aby mi moc nestouplo sebevědomí, začalo mi něco rupat v přehazovačce. Čert ví, co se děje, já se v tom nevyznám, hlavně ať vydrží ještě tu poslední hodinku! Na kopci je krásně, ale co mi kazí radost, je hřmění. Zastavuju u krajnice a oblékám bundu, jezdit bez řidítek jsem se, bohužel, ještě nenaučila. Do sjezdu dám všechno! Provazy deště cestu silně komplikují, přesto se nebojím pustit to sedmdesátkou. A vyplácí se! Už jen desetikilometrová časovka po rovině a jsme tam! Trochu si v protivětru vypomáháme s kolemjedoucími, cedule Cíl 500m, mostek, vyždímej se ještě a … rup! Řetěz to nevydržel. Ale bojuju až do cíle, na odrážedle to jde sice pomaleji, ale o to víc mi všichni fandí. Jeden pán mě pořádně postrčí a je tu opravdu ten CÍL. Za čárou mě posílají k červenému kříži, ale červený stan není úplně to, co právě potřebuju. Já jsem, na rozdíl od mého řetězu, relativně v celku. Ale ukazuje se, že nýtovačka nebo jiný vercajk na řetěz se nenachází v celém pořadatelském Predazzu. Po čtyřech hodinách hledání se nakonec ale jeden šikovný stánkař objevil.
Večer cestou domů bilancuji: umístění mi je šumafuk, ale za ten sportovní zážitek to rozhodně stálo! A to ještě nevím, že v průběžném pořadí Combinaty mi na první holku chybí jenom minutka a půl, takže během následujících dvou měsíců zadupu Jizerky do země a Italky, těšte se v září!
6. září běh
Kdekdo se mě ptá, jestli poběžím Jizerskou Run. Nebo snad tu pražskou desítku? Ale to já né, to já se raději potáhnu zas kvůli jednomu dni 800 kilometrů do Dolomit. Čechů bylo ve startovce, na rozdíl od zimní verze, plus minus pět a půl, takže poskládat se do aut na cestu nebyl úplně lehký úkol. Nakonec se to nějak povedlo, i když putování zpátky mě čekalo autobusem. Cestu Praha – Canazei jsem už absolvovala mnohokrát, ale deset hodin jsem ji vážně ještě nejela. Ale na prezentaci jsme se nakonec dostali ještě včas, takže jsme se ráno na start mohli vydat až v klidu na poslední chvíli.
Večer jsem se ještě byla mrknout na trať, která nám vedla přímo pod barákem. Trošku jsem se toho bála, ale hlavně jsem byla hodně zvědavá. Vždyť silničních závodů jsem se doteď účastnila všeho všudy dvou!
Předstartovní ráno jsem absolvovala s kluky ze Silvini, takže jsme začali stavěním stánku v cíli, ale časově se nám to povedlo tak, že jsme na start dorazili krásnou půlhodinku před výstřelem.
Dlouho jsem spekulovala, jako vždycky, co si obléknout. Aktuálně bylo deset stupňů, na vršcích byl napadaný čerstvý sníh, ale sluníčko už vylézalo. Nakonec zvítězila „odvaha“ krátkého trika a kraťásků a nedílnou součástí asfaltového závodu – kompresních podkolenek.
Naházím poslední svršky do pytle, hodím do náklaďáku a běžím na start. Pro mě paradoxně jsem byla na startu zařazená v horší vlně než v cyklistické části. Snažím se procpat dopředu, co se dá, ale moc se nedá. Takže až po startovním hvízdnutí. Chytím se jednoho z rychlíků, ten mi krásně proráží cestu a já se během několika prvních kilometrů dostávám do svojí rychlostní skupiny. S překvapením koukám na hodinky, no paráda, běží se mi krásně, první kilometry utíkají kolem 3:50 na kilák. Při průběhu Predazzem se potkávám s aktuální vedoucí závodnicí triplu. Výrazně mi to dodává energii, předbíhám ji o řád jinou rychlostí. Okolní závodníci, zřejmě její kamarádi, ji na mě upozorňují, ale ona není schopná se mě udržet. Paráda! Jenže o další tři kilometry dál mi začínají tuhnout lýtka. Co si budeme povídat, na asfaltu mám naběháno všehovšudy pár desítek kilometrů. Ještě chvíli se snažím držet čas na čtyřech minutách na kilometr, postupně ze svých požadavků slevuji, v hlavě přepočítávám, ale nejvíc ze všeho se modlím, aby mojí hlavní konkurentce v Combinatě docházelo stejně jako mě. Profil byl zatím milosrdný, ale vím, že to brzy přejde. Běžecká část Marcialongy se vine údolím z cíle krátké lyžařské, do cíle dlouhé. Tedy asi dvacet kilometrů mírně dolů, pak prudká pravá a výběh Cascatou. Na posledních třech kilometrech máme za úkol dostat se o 200 metrů výš. V zatáčce se ohlížím. Nějaké dvě závodnice za mnou jsou. A taky mě dost rychle předbíhají a ztrácí se mi z dohledu. Naštěstí ani jedna z nich není Roberta, kterou potřebuju udolat o tu nešťastnou minutku a půl.
Boj je to tvrdý, ale po průběhu tunelem se dostávám do ulic Canazei a protínám cílovou pásku. A čekám. Čekám, jestli Roberta doběhne dřív než po minutě a půl. Hlasatel náš boj komentuje s italským nadšením. A nakonec vyhrávám! Nechce se mi tomu věřit. Podávám svoje první pozávodní intewiew, všichni kolem mi gratulují.
Závod to byl krásný a zážitek ještě větší. Nekonečné vyhlašování mě tentokrát i baví (překvapivě). Ještě když odcházím k autu, odchytává mě jeden z pořadatelů a gratuluje mi: champion, champion! Plácá mě po zádech.
O pár hodin později nasedám v Bolzanu do autobusu a nemůžu usnout. Koukám se na kopce a řeky kolem, a užívám si to. Nesportuju pro to, abych vyhrávala, ale proto, abych si mohla vychutnávat všechny ty zážitky z nových zemí, z nových akcí a z krásné atmosféry, kterou jinde opravdu nenajdete.