RedBull Nordenskiöldsloppet na 220 km a Hančův memoriál

Máme za sebou víkend, který budil emoce a zvedal diváky ze sedadel. Vyrazili jsme totiž na nejdelší a nejtěžší závod na světe Redbul Nordenskiöldsloppet na 220 km mezi městy Jokkmokk a Kvikkjokk. Náš tým vyrazil za polární kruh závodit již podruhé a zasloužil se nemalou měrou o propagaci tohoto závodu v našich krajích (výkony, články, fotky) a tak letos bylo na startu hodně Čechů, díky čemuž jsme byli spolu s Finy 3. nejpočetnější národ na startu. Dostalo se nám za to od pořadatelů milého přivítání a poděkování. Tento závod je sám o sobě už neuvěřitelná záležitost pro všechny a letos se to vše ještě umocnilo těžkými podmínkami, kdy hustě sněžilo 2/3 závodu, takže nebyla stopa, foukal vítr a byla velká zima, což mělo za následek, že to vůbec nejelo. Kluci se s tím poprali a byl z toho neuvěřitelně napínavý závod, k jehož drsnému tempu přispěl zejména náš Standa Řezáč, který několikrát během závodu ostře navýšil tempo a donutil pozdějšího vítěze Andrease Nygarda sáhnout si až na samotné dno svých sil. Škoda jen, že Standa v závěru aspoň něco nezkusil, dlouhý ostrý nástup by měl možná větší úspěch než jen čekání na sprint v cílové rovince, neboť Nygard byl v sobotu k poražení. I tak je jeho třetí místo impozantní. Slova Nygarda po projetí cílem také mluví za vše: "Byl to neuvěřitelně těžký závod a tím, že tu byl Stanislav Řezáč, tak se stal závod doslova brutálním a jsem nesmírně šťastný, že jsem dokázal tuto legendu dálkových běhů porazit!" Rozhovor se Standou Řezáčem po závodě naleznete zde: rozhovor Standa. Jirka Pliska předvedl opět super výkon, dřel, bojoval, dlouho byl ve předu spolu se Standou a nakonec bral 10. místo i přes to, že posledních 20 km bojoval s totálním vyčerpáním. Jeho krásný report ze závodu si můžete přečíst níže. Fanda Landa pak také potvrdil, že má výtečnou vytrvalost a závodní srdíčko, když dofinišoval na 20. místě a díky tomu jsme jako jediný tým měli 3 lidi v první 20 a z toho navíc jedno pódium. Posledním naším velkým bojovníkem byl Míra Hargaš, který výkonostně v poslední době hodně vyrostl a i když dojel do cíle až po půlnoci, tak nechal na trati všechno. Zajimává zkušenost to byla i na pozici servismana (co jsme na 220 km dlouhý závod mazali), občerstvovače a zásobovače. Kdy jindy může člověk být v kuse podél trati 23 hodin a třeba mezi jednotlivými body na trati ujet 120 km po lesní cestě pod sněhem a ledem plné sobů, losů, vodních elektráren a dalších překvapení, aby podal pití dvou lidem a zase jel 120 km zpátky, aby stihl dalšího . . . No prostě celý závod je paráda se vším všudy a určitě se sem ještě třeba za dva roky vrátíme.


Report od Jirky Plisky - 10. může v celkovém pořadí

Příprava na nejdelší lyžařský závod světa pro mě začala poměrně netradičně. Odmítáním! Už od léta mě Mára vytrvale přesvědčoval o všech jeho superlativech a já jsem ještě vytrvaleji odmítal se přihlásit.  Nejsem blázen, abych jel 220 km na lyžích a ještě se při tom snažil závodit. Nicméně jednoho dne mi přišla od Máry zpráva: “Asi mě zabiješ! Podívej se do mailu.“ a v inboxu mi právě přistálo info, že jsem byl přihlášen na Nordenskiöldsloppet a že se na mě pořadatelé, sobi, losi, Laponci a Laponky těší. Tak nezbývalo nic jiného, než se k tomu postavit jako chlap.
V našlapané zimní sezóně nebyl na speciální přípravu čas a tak jsem se týden po Birkenu (po kterém bych svůj stav charakterizoval jako – vyjetý jak motorový olej) vydal s partou sedmi statečných do Švédského Laponska. Skupinu tvořili Stanislav „nebaví mě jet pomalu“ Řezáč, Marek „pohádkář“ Pazderský (kdyby zase někdy tvrdil, že tam nejsou skoro žádný kopce, tak nevěřte), Fanda „Duracel“ Landa, Míra „bezedná zásoba slivovice“ Hargaš, Jenda „ještě nekončím a závodím do šedesátky“ Svoboda, Jaromír „nemám slov“ Sladkovský a Pavel „v klidu až do cíle“ Šerý  a tak o zábavu bylo postaráno.
Ve středu jsme se letecky přemístili mezi body Praha – Stockholm – Lulea a pokračovali autem do centra závodu – městečka Jokkmok, pár kilometrů nad polárním kruhem. Ve čtvrtek nás přivítala azurově modrá obloha a prašan. Cílem dne bylo si projet posledních 10 km závodu a odolat choutkám v severské nádheře nevyrazit dál. Další den bylo opět vymeteno a následoval auto výlet na třicátý kilometr závodu (bylo to sakra daleko) otestovat lyže a trošku se projet. Odpoledne Mára maká na lyžích a ostatní vymýšlejí taktiku. My se Standou to máme jednodušší. Mára na nás bude čekat na 14, 40, 90, 100, 110, 160 a 204 km a vymění nám flašky, podá jídlo a přidá hřejivé slovo. Mezi tím bude muset nalítat stovky kilometrů autem po zachumelených silničkách v kraji kde lišky dávají dobrou noc a tak ho čeká pořádná šichta.
Závodní den začíná ve 4 ráno pohledem z okna. Bohužel předpověď nelhala, je -15 a chumelí. Lehkou snídani následuje těžká toaleta a už je tu šestá ranní, start na jezeře a zhruba 350 nadšenců vyráží vstříc silným zážitkům. Začátek je trošku nervózní a asi všechno co má ruce a nohy chce být první a projíždět stopu. Za jezerem vjíždíme do lesa a pokračujeme ve výletním tempu. Pořád je dost lidí, kteří se chtějí ukázat na čele a projíždět lehce zapadanou stopu. Asi na dvacátém kilometru přijíždí Standa a říká: „To je hrozná turistika pojď ujedeme jim, je mi hrozná zima“. Já jsem jen taktně upozorňuji, že nejsem rolba abych protahoval 200 km a zacvakal zubama, protože mi byla taky hrozná zima. Vedle se ozvalo souhlasné zacvakání. Nedostatečné oblečení byla asi největší chyba, kterou jsem udělal. Myslet si, že se obléknu jako na normální závod bylo dost naivní a stálo mě asi hodně zbytečně spálených kalorií a já jsem nepřijel na odtučňovací kůru.
Projíždíme krásnou krajinou, ale bohužel vidíme jen borovičky nalevo, borovičky napravo a mlhu. Změnou je občas přejezd menších jezer, kde fouká a je ještě větší zima. Asi na třicátém kilometru začíná další zábava. Chce se mi čůrat. Poprvé zastavuji a v klidu skupinku dojíždím. Protože se jede pomalu a občerstvujeme zodpovědně a je zima, tak po pár kilometrech musím na WC znovu. Po osmé zastávce jsem to přestal počítat. Samozřejmě nejsem sám a okukuju nejefektivnější techniku. Mírný dlouhý sjezd je ideální, ale jde to i při odšlapování do zatáčky...
Takto se peloton prostatiků (je zajímavé, že nejvíce zastavovali závodníci, kteří byli pak v první patnátce) dostává na občerstvovačku na 60 km. Tady vidím, jak Nygard projíždí bez zastávky a následujícím kopci redukuje velikost čelní skupiny na 15 lidí. Já jsem se na občerstvovačce kousnul do jazyka a dalších 30 km jsem jel doslova na krev. Turistika ale pokračuje a ze stereotypu nás vyvádí jen losice, co proběhla 10 m před námi přes trať. Přejíždíme jezero na otočku na 100 km. A já cítím, že když se zrychlí už mi to moc nejde.
Na 115 km to Staník nevydržel a prásknul do koní. Já ho zbaběle nechávám svému osudu a zůstávám ve druhé skupince. Závod pak pokračuje pořád stejně a kilometry moc neutíkají. Ale překvapivě mě to baví a vím, že bude bavit ještě dlouho.
Změna přichází na 170 km překvapivě ve sjezdu. Mára mi tak geniálně udělal lyže, že mi podjely kopyta a už se válím na zádech jak brouk pytlík. Překvapen co se stalo ještě dvakrát padám při zvedání. Dva souputníci na mě čekají a ptají se jestli jsem OK? Já říkám, že jsem přirozeně v pohodě a jdu tahat špic. Jet můžu, ale předozadní rovnováha není ideální.
Ve tříčlenné skupince dojíždíme na značku 16 km do cíle, kde dostávám od Máry čelovku. V tu chvíli mi kluci odjíždí a už nemám na to je docvaknout. Vyjíždím poslední dlouhý kopec a teším se do cíle. Bohužel tu na mě čekají sjezdy. Říkám si, že musím být vepředu. Zkrátka základní lyžařský postoj. Základní lyžařská škola ale nefunguje a v prvním sjezdu padám dvakrát a vstávání je ještě horší. Nejprudší sjezd potupně plužím, ale dávám bez pádu! A už je tu cílové městečko Jokkmokk. Zbývá projet kolem cílové brány a 2 km obkroužit po jezeru. Bohužel je tu ještě průjezd pod silnicí a velmi zákeřný „sjezd“. Takže ještě jednou rozmotat nohy a hurá do cíle. Pohoda. Jeden kilometr před cílem za sebou slyším zlověstné cvakání holí. V tomhle stavu finiš nechceš. Jet paradoxně docela můžu a soupeříme důstojně. Dvojité zavrávorání a možná i pád (paměť lehce vynechává) a ztráta čelovky znamená nakonec asi 20s ztrátu a 10. místo. Ostuda.
V cíli zjišťuju, že jsem unavený ?? Mára mi dává deku a Jenda v podstatě odnáší do auta, do domu, do vany, no do prdele to bylo poctivý.
Trocha statistiky k závěru. Najeli jsme asi 218 km. Zhruba 1900 m nastoupáno. Já za 13:50. Nygard, Fjeld a Staník za 13:25. O 1,5 h pomaleji než loni a to je Standa pěkně proháněl. Na posledních 16 km jsem dostal 17 minut. Slušnej vejlet.
Standa jel výborně a vybojoval 3. místo a tvořil závod. Klobouk dolů. Ale možná ještě větší obdiv a uznání mají u mě všichni co závod dokončili později! Dýl už bych to jet nechtěl. Fanoušek dojel s úsměvem na rtu a na 18. místě (jen časomíra mu neprávem přisoudila 20. místo), Míra Hargaš si domů veze medaili a Pavel Šerý se vrátil jako z vydařeného flámu nad ránem. Z 340 závodníků, kteří vyrazili na trať do cíle dorazilo asi 220.
Zalyžoval jsem si jako nikdy. Překvapivě mě to i bavilo. V cíli jsem prý vypadal jako po 14ti pivech. Byla to zkušenost i zážitek k nezaplacení. Už nikdy více? Někdy asi ještě jo a lépe ??

Výsledky 220 km
3. Stanislav Řezáč - 13:25:28

10. Jiří Pliska - 13:50:05

20. František Landa - 14:57:30

74. Miroslav Hargaš - 19:03:39

141. Pavel Šerý - 21:33:18
Výsledky celkové: Nordenskiöldsloppet 220 km
Fotogalerie: foto ze závodu