Na letiště jsme výjimečně dorazili včas. Až moc. Nějak se informační tok pomotal a čekali jsme na Oslo-Gardemoen už ve chvíli, kdy letadlo vzlétalo v Praze. Dali jsme si kafíčko, pořídili dáreček a nakonec se, po lidech se surfařskými prkny a klobouky, objevili i tři kašpárci v bílých bundách (natáhli je na triko prý až kvůli klimatizaci v letadle). Jeden poslintaný z letadlového chrápání, jeden vykulený, že v Norsku jeřábník rovná se sympatická slečna, ale všichni tři těšící se na pohádkovou lyžovačku a blonďaté kočičky. V pondělí večer už se na lyže vydávají jen ti nejnadrženější a scházíme se i s celou partou ze druhého auta.
Druhý den Standa vzdal souboj s Žokejem (o co jiného by šlo, než o ženskou ;-), a tak jsme se vydali na projížďku mezi jezery bez posily. Z lehkého projetí se nakonec vyklubalo krásných +- 40 kilometrů (pár nás to včas vytušilo a stočilo to domů dřív) a konalo se první lososování. V poledne to všichni svorně zalomili. Někteří se však z ranní fáze nepoučili a dobrovolně se nechávají zničit Panem Lyžařem Bombisem ještě odpoledne. Ale kdo by odolal? Azuro na obloze a sníh se třpytí jak vlasy Zlatovlásky. Po výkonu se ještě pořádně prohřát v sauně, k tomu český radler… co dodat.
Ve středu si jdeme projet část trati: 28 – 40 kilometr (někdo to teda vzal skoro až 1,5 – 40km :-D Dneska už nepotkáváme nikoho jiného než baťůžkáře. Občas nějaký Standa Řezáč, občas nějaká Serena Boner… my nezkušení jsme postupně vychytávali, co do batohu nejlíp pasuje, co kolik váží a jak to celé na zádech uspořádat. No, je to věda. Dokonce byl i případ, kdy nad Plzní vyhrála R2ka!
Čím více se blížil start, tím více jasné bylo, že zkoušet se nebude. Nebude prostě jak. Jezdíme na klistrech a večer před závodem má začít valit (při mínus pěti). A – a to je ještě zajímavější – má začít foukat, od 6 do 12 m/s. Také se poprvé na „yrnu“ objevuje červený výstražný rámeček: sobota 15.3.2014 Sjusjoen POZOR vichřice! (teda takle zhruba jsem si to přeložila). Také se nám tento den parta doplňuje o další důležité postavy příběhu: z letiště dorážejí Volšák, Dalibor a Fanda. Následující den to Daliborovi nedá a nechává se zviklat Fanouškem k lyžařskému objevování celého regionu. My ostatní si jdeme projet závěrečný sjezd tratě (někdo prosvištět šedesátkou, někdo prosoupažit). Po této „náročné“ etapě je samozřejmě nutné se náležitě odměnit, a tak bereme slevový Lillehamer Sport 1 útokem. Dohromady asi tak tři hodiny a útrata na jednoho člena výpravy tak 700 NOK. A tisíce úsměvů norským kočičkám. Ach bože, ty byly. A taky zjištění, že i přes opakované e-mailové prosby máme čísla místo v Lillehameru v Reně. V naší chatce po večerech střídáme Česko a filmy z Las Vegas, ve vedlejší mají od čtvrtka novou zábavu: Vojta vs. Angreštovy glosy.
V pátek ráno tedy vyráží Mára s bodyguardem Žokejem zařídit si slečny na pozávodní afterparty a mimo toho taky vyzvednout čísla. Nevracejí se podezřele dlouho. My se vrháme na lyže (parafíny) a po O pak zbytek (SKIGO LF Graphite, SKIGO HF Orange, SKIGO C 105 jako prášek, struktura dopředu 0,3 stromeček, dozadu 0,5 kros). Na stoupání si troufáme jen zažehlit base Vauti, zbytek raději necháváme na ráno. Teď už zbývá jen finální příprava – zabalit baťůžky, připravit hromádky: č.1 na sebe, č.2 před závodem, č.3 po závodě do pytle a jde se na kutě. Někdo pochrápává celou noc, někomu nezbývá než poslouchat, jak poryvy větru lomcují chatkou.
A je to tu zase: budíček 3:30, něco málo posnídat, 4:00 odjezd a oproti Švédsku se tentokrát dostáváme ke startu bez větších prostojů. Díky elitním kartám jedeme rovnou asi 1,5 kilometru nad start, abychom trefili tu správnou mázu. Informace navíc nemáme jen místní. Hlásí se nám Fanda, který, přestože zraněný a musel se vzdát závodu, vyrazil srdnatě jako informátor ještě za hluboké tmy na kopce. Huláká do telefonu, držíce se stromu, který je vichřicí ve vodorovné poloze, cosi o voscích na zkušebních lyžích a také cosi o tom, že pořadatelé uvažují o zrušení závodu, ale on, jedouc těsně za rolbou, že si myslí, že by to jet šlo.
No, nejlepší klasici týmu přináší na základnu instrukce co mazat a servisní část na tom ihned usilovně pracuje (Mára nařizuje 3 vrstvy SkiGo HF Violet a na to 2 vrstvy Vauti K19). Mezitím všichni střídavě odbíhají mezi stromečky a Jedla mi na tvářích vytváří národní bojové kresby „tím třetím způsobem“. Blíží se start a tak bafnu lyže závodky, skočím na lyže rozjížděčky a valím to dolů na start. Koukám, koukám, 7:07, čekám frontu do vlny, ale nikde nikdo. A když se tam snažím probýt, pořadatelé mě posílají kamsi dozadu – si snad myslí, že hledám záchod? Nakonec si rozumíme: start je o hodinu posunut a já se mám jít zahřívat s ostatními do stanu. Mobil nemám, a tak jdu k silnici stopovat česká auta. Ta už jsou ale dostatečně informována. Všichni zmateně pobíhají v prostorách startu. Po očku a s obavami sledujeme ceduli s informacemi z trati. Stále tam svítí Skramstadsaetra 16 m/s. nikdo nic neví. Ládujeme do sebe poslední zbytky presportů. Najednou za námi přichází člen sousedního týmu: „Závod je zrušený, víte to?“ „Vážně? Pro všechny? I pro elitu? Je úplně zakázáno jet na kopce?“ a už se to ozývá i z amplionů: „The race is cancelled“. Tak nějak se mi najednou podlomila kolena a vhrkly mi slzy do očí. Snad jsem se už na tuhle neskutečnou kruťárnu začínala těšit a… najednou mi hlavou běží tisíc různých myšlenek. V tu chvíli jsem chtěla bydlet v Norsku jenom proto, abych to teď měla domů dvě hodiny cesty. Poprvé jsem měla číslo-košilku a poprvé jsem mohla stát na stejné startovní čáře se všema ostatníma holkama najednou. Ale i když jsem měla spíš chuť se pořádně opít než jít lyžovat, celý tým vyrazil. Vyndali jsme z batůžků něco té rýže a místo toho jsme tam přihodili bundu a převlíkáče. A hurá na to, když už jsme tu. Snad nás to nesfoukne!
Vyrážíme tedy na trať, jedni ještě motivovanější než na závod, druzí jsme zas tak nějak demoralizovaní. Ale zdaleka tu nejsme sami. Kolem nás se to hemží lyžaři – někteří mají na sobě čísla deseti tisíc, jiné poznáváme – Laila, Coop trojka… čím výš se dostáváme, tím vítr postupně sílí. Po chvíli také potkáváme Fandu – jede si to s námi projet podruhé. Na prvních dvou občerstvovačkách na nás ještě čekají slaďoučké vafle s enervitem, dál ale nastává ten nejtěžší boj. Vítr sílí a na planině se zuby nehty držím uprostřed jakési skupiny, aby mě to nikam neuneslo. Ale po překonání druhého nejvyššího místa trati si to začínám užívat. Nové Ski Traby mi frčí ještě líp než ten vichr až skoro zelenou skupinku před sebou dojíždím. Na Kvarstadsaeteru si dáváme sváču, někdo domazává a já mažu napřed, aby se na mě moc nečekalo. Po cestě na Šůšn se dávám do řeči s třináctinásobnou účastnicí , se kterou se shodujeme: tragické ty podmínky – pro nás - nejsou, ale co by tam dělali třeba ti sedmdesátiletí staříci nebo sedmihodinoví turisté? Nehledě na to, že občerstvovačky také musí někdo zabezpečit a v těchto podmínkách na nich strávit celý den… Pořadatelé to zrušili a jistě k tomu mají pádné důvody. Nezbývá než je respektovat. V Sjusjoenu se zase setkává nad vaflemi a banány celý tým. Zničený Fanda, který po horách putuje už dobrých šest hodin, to otáčí domů a všichni se shodují, že takhle unaveného ho ještě neviděli. My smekáme (klobouk, kdybychom ho měli). Rval do nás gely ze svého megabatohu celou cestu, aby nám ani při tomhle „závodu“ nedošlo. Který jiný tým má občerstvovače na celé trati nonstop?
Vydáváme se tedy směr nejdelší sjezd trati. Nejprve ale musíme kolem tří obrovitánských mexických vln, věrných fanoušků, čekajících tu na všechny ty nešťastníky, kteří se nenechali odradit a přes zrušení se na trať vydali. No, prolétli jsme kolem v nejzelenější parádě, co to jen šlo, a řítili se sešikovaní kopcem až jsme málem smetli Pandana, jedoucího nám naproti. První vlna těch velkých, druhá pak ty menší (já, Dalibor, Jedla podpoření Žokejem na neúplně frčících lyžích). V Lillehameru jsme si to ještě rozdali do cíle, ale už bylo nutné kličkovat mezi paletami a uklízejícími pořadateli. No, alespoň ten cíl nám tam mohli chvíli nechat… stejně nás nakonec nejvíc ze všeho mrzí to, že kvůli těm závodům jsme se tak nějak šetřili a tenhle lyžařský ráj si nevychutnali zdaleka tolik, kolik je během jednoho týdne možné.
Ještě si jedeme vylepšit náladu nějakým tím menším nakupováním a razíme tuhle akci zakončit borůvkovým pivem v sauně. Postupně usínáme u Česka. Závod se sice nekonal, ale zabrat nám to dalo i tak dostatečně.
Druhý den ráno už někteří stepují na letišti, když se vydávám na lyže. Lepší konec sezóny si snad ani nejde přát. Ocitám se sama uprostřed mlčících kopců. Kam se podívám, vinou se stužky čerstvě vyřízlých stop. Jasně, chtěla jsem se projet jen tak na chvilinku, ale už je mi to jasné. Nejen že se chvilinka protáhne, ale protáhne se i moje „závodní kariéra“. Tak Skol za rok!
Já k tomu už jen dodám, že to závěrečné lyžování prodlouží závodní kariéru nejen Šárce, ale i mnohým dalším členům teamu a že nás ta zrušená sranda stála jako team zhruba 250.000 Kč (čísla, ubytko, doprava, strava, servis). I přes to však zůstali vzpomínky převážně pozitivní a odhodlání se sem vrátit silí každým dnem, zvláště pak při pohledu na krásné fotky ze Sjusjoenu a jeho okolí.