Příprava na další zimní sezonu je v plném proudu a my vyrazili na první letošní soustředění, tentokráte z dílny lišáka Pan Dana. Cílem bylo potrénovat trochu v kopcích na silničních kolech a zároveň projet nejvyhlášenější místa a sedla v Alpách, což se i díky dobrému počasí povedlo. Každá z etap měla nějaký svůj přívlastek a během celé tour získala i vlastní příběh. V následujích řádcích se dočtete více o trase, potu, pádech, vítězstvích, ale i prohrách, co nás cestou čekaly. Už samotný výběr tras, kempů a zajištění doprovodných vozidel pro nás znamenal nejednu těžkou předetapu. Naštěstí se nakonec všechno podařilo a my se tak mohli u Salzburgu sejít na parkovišti u Burger Kingu na předstartovním obědě.
1. Etapa - Salzburg - Zell am See - 71 km - 2:10 - 600 m nastoupáno - nejrychlejší
Naše auto přivezlo mě, Pan Dana, Míru a naší ošetřovatelku, svačinářku 
a vůbec takovou naší druhou maminku Zuzanku, další auto přiletělo s bratry Báťou a Zámkem, z Chorvatska dojel Romik a z Vizovic dovalili Ježek s Májou a Beatkou a taky Leošem. Přeskládali jsme všechny věci do dvou aut, nasedli na kola a vyrazili na první etapu. Roli tahače si vzal na triko Ježek a zbytku pelotonu se obličej rázem protáhl do podkovy, neboť bylo všem jasné, že následující týden rozhodně nebude zadarmo. Naštěstí si Báťa po chvilce vzpoměl, že zapoměl techničák v autě a tak přišla první řada na Radlery. Následně si na pumpě zapoměl helmu a ze mě se rázem stal jeho dvorní domestik pro dojíždění ztrát na skupinu. Postupně jsme se v tahání započali spravdlivě střídat, i když se stejně všichni nejvíc těšili na okamžik, kdy tahal Bíťa, neboť to se nám jelo skoro jako za autobusem :-) Trasa stále mírně stoupala proti proudu řeky Saalach a chvílemi dokázala peloton i rozthat, nakonec se ale vždy všechny úniky podařilo dojet a my tak přes Lofer a Saalfelden dojeli až do městečka Zell am See, kde jsme trávili u jezera Zellersee první noc. Sil jsme měli tolik, že jsme si zahráli ještě plážovej volejbal a šli si zaplavat. Večír jsme pak fandili našim proti Polsku.
2. Etapa - Zell am See - Edelweisspitze - Franz-Josef-Höhe - Lienz - 125 km - 6:10 - 3200 m nastoupáno - nejtěžší
Ráno nás nemile překvapilo vykradené auto,
ale zloděj byl relativní slušňák a vzal si jen peníze z peněženek, které s kartami a doklady nechal na místě. Postižen za naivitu, že se zde nekrade, jsem tak byl já (zhruba 1200 Kč) a Zámek (zhruba 400 Eur), na kterého jsme se solidárně složili a každý mu něco přispěl. Tímto Zámek také všem ještě jednou děkuje a srdcerivně si vaší štědrosti váží. Pak už ale následovalo naskočení na kolo a rozjetí se kolem jezera do Brucku, kde začíná stoupání na slavnou Grossglocknerstrasse, která měří téměř 50 km se sklonem stoupání 13% a 35 značenými zatáčkami. Společně jsme dojeli až na mýtnici, od kud už jel každý za své až nahoru a nutno dodati, že se závodilo jako o život. Podle očekávání byl nahoře nejdříve Ježek v čase 1:11, následován po 4 minutách Romikem, pak mnou, Mírou, Danem, Bátou, Zámkem a Leošem. Hned první ostrý test prověřil naše síly vehementně. Zhruba půlka nás vystoupala ještě nahoru na 
Edelweisspitze do 2571 m n.m. a následně jsme zaskočili na oběd na místní chatu. Za zmínku stojí asi jen hlaďák Báti, který se rozhodl ignorovat vidličku a pral do sebe řízek rukama hlava nehlava hned po výborném štrůdlu :D Po krátkém sjezdíku jsme opět stoupali a to až k tunelu na Hochtor do 2505 m n.m. Zde se už začala projevovat i nadmořská výška a tak to většinu stálo více sil, než původně plánovali. Po sjezdu do nižších partíí jsme se opět rozdělili, zatímco peloton mířil již směrem do cíle, tak jsem se s Romikem vydal na dalších 8 km stoupání na Franc-Josef-Höhe do 2369 m n.m. Následoval předlouhý sjezd dolů, kde se nám několikrát podařilo zaznamenat překročení povolené rychlosti s označením 70 km/hod. Kluci zatím statečně bojovali, jen jim v opomenutém stupání v závěru odpadl Leoš a pač se bál, že si ošlape kufry, tak ho vzal nějakej místní borec stopem.
To mi s Romikem dojeli pod kopec už z posledních sil a ve stoupání nám nezbylo, než prvně vycucat na půl jeden gel od Enervitu, co nám zbyl a vysát místní studánkou s vodou. To by jste nevěřili, jakou má ten kofein kouzelnou moc. Za chvilku se nám vrátil optimismus do žil a s rxchlostí přes 80 km/hod jsme se řítili do Lienzu, kde na nás čekaly už holky v kempu. Ten byl bohužel opět na kopci, který měl sice jen 1,5 km, ale zhruba 14-16% sklon, což mě skoro rozplakalo. Navíc se kolem nás prohnal místní občan v pantoflích, na jehož nástup jsme nebyli schopni reagovat. Naštěstí jsme si po chvilce mohli schladit žáhu na stařence jedoucí na skládačce s nákupem, ketrou jsme naším zrychlením v podstatě vymazali z mapy. Po příjezdu do kempu jsme se vrhli na blahodárný nápoj R2 od Enervitu, Rádlery a taky chleba se škvarkama a v podstatě všechno, co se dalo sníst. Večer pak přišel na řadu poprvé Compex a pořádná bašta v hospodě.
3. Etapa - Lienz - Cortina di Ampezzo - Canazei - 150 km - 6:55 - 3100 m nastoupáno - nejdelší kopec
Po raním rozklusání jsme
plni očakávání opět nasedli na kola a započali nejdelší stoupání, co jsem kdy jel, rovných 80 km stále nahoru přes slavné lyžařské středisko Toblach, proti trati jedné z etap lyžařské Ski Tour (Cortina-Toblach) do samotného centra Dolomit kolem věhlasného masivu Tre Cime, následně nahoru do horského střediska Misurina a až do sedla Tre Croci 1843 m n.m. Následoval zasloužený sjezd do olympijské Cortiny di Ampezzo, kde jsme si dali oběd pro doplnění sil na brutální odpoledne. Nutno dodati, že tři závodníci vražedné tempo nevydrželi a raději z etapy odstoupili předem. Náladu nám trochu pokazila servírka, když se nás při placení pokusila několikrát okrást zhruba o 40 Eur, ale má pravá ruka vše mírumilovně vyřešila. Následovalo překrásné 15 km dlouhé stoupání do sedla Falzarego 2105 m n.m., které je velmi známé krutými boji z dob první světové války na okolních kopcích jako například Tofana či Stria. Zde už nám bylo jasné, že dnešní etapa úplně zadarmo nebude, navíc při sjezdu ze sedla dolů podjelo v jedné z nekonečných ostrých serpetin Panu Danovi přední kolo
a následoval pád na rozpálený asfalt. Naštěstí to dopadlo "všechno dobře" a po krátkém omytí a ošetření sedřenin sebe i kola mohl dál pokračovat v etapě. Sjeli jsme pěkně až dolů a následně přes Arabbu započali poslední 12 km dlouhé a opět krásné stoupání do sedla Pordoi 2239 m n.m. Dolů do Canazei už jsme sjížděli se západem sluncem. Čekali nás postavené stany a hlavně pohoštění v podobě obložených chlebů a zeleniny, které v nás zahučeli tak rychle, že se na některé ani nedostalo. Dokonce jsme to šli ještě večer vyklusat. Dnešní den byl také první, kdy naše prdele zažili středověk, neboť jsme v sedle strávili téměř sedm hodin a večer přišel proto na řadu i gel na prdel. To, jaké zvuky se ozvývaly z koupelny, když si ho Ježek dával, vám snad raději ani nebudu popisovat. Každopádně náš soused připomínající fosílii Pantaniho si ho velmi oblíbil a po zbytek pobytu po něm mlsně pokoukával.
4. Etapa - Canazei - Sella Ronda - Canazei - 75 km - 4:00 - 2100 m nastoupáno - nejpohodovější
Vzpomínka na včerejší sjezd 
mi tak nějak bránila sednout na kolo a začít to zase zpátky stoupat nahoru, ale nakonec jsem se nechal ukecat a vyrazil. Pan Dan sliboval, že je to poránu pohoda a vyjimečně nekecal. Kopec ubíhal jako voda a než jsme se nadáli, tak jsme opět byli nahoře v sedle Pordoi 2239 m n.m., tentokráte všichni. Cestou se nám navíc podařilo zdeptat několik jiných jezdců včetně stáje Liquigas s Ivanem Bassem, kteří po našem předjetí raději odbočili na jiné sedlo. Po vrcholové fotce jsme sjeli dolů do Arabby a násleodval krátký výjezd do sedla Campoongo 1875 m n.m., kde jsme si dali oběd a chvíli poseděli. Po následném sjezdu do Corvary přišlo hlavní stoupání dne na sedlo Gardena do 2136 m n.m. Ze začátku jsme jeli všichni pomalu a společně, ale pak nás předjel nějakej místní nabouchanej stařík a to by signál, že je potřeba začít útočit. Během chvilky se peloton roztrhal na dvojičky či jednotlivce a jely se 
nahoru jak se říká - pěkný koule. To se zřejmě nelíbilo okolním horám a jako varování na nás seslali pravou Dolomitskou bouřku s kroupami, takže jsme zašli na kávičku a čekali, až se nebesa sklidní. Jak komu docházela trpělivost, tak vyjížděl dál směr domov a sešli jsme se pak všichni až večer v kempu. Cestou nás čekalo ještě jedno pořádné sedlo Sella 2244 m n.m. a následně dlouhatánský sjezd zpět Canazei. Večer jsme vyrazili do místní hospůdky na pizzu a díky několika litránkům vína probíhala prvotřídní regenerace a diskuze na téma plný pytel. Dostali jsme se až tak daleko, že nám musela Zuzanka přednášet jak na vysoké škole o tom, co je možné a co není. Každopádně ten, co se ho to týkalo, byl těsně před explozí, což lze z některých fotek snadno rozpoznat :D
5. Etapa - Canazei - Bolzano - Prad - 135 km - 5:30 - 1200 m nastoupáno - nejrovinatější
Ráno jsme opět balili stany 
a vyráželi nejprve dolů údolím Val di Fassa, ze kterého jsme následně přejeli přes nenápadné, ale řádné sedlo Costalunga 1764 m n.m. k jezerům Kerersee. Zde nám holky připravily takové malé překvapení v podobě auta zapíchnutého v pangejtě. Vypadalo to ze silnice strašně komicky :-) tak jsme našli hák, vyložili všechny věci a nechali ho za 40 Eur vytáhnout nahoru zpátky na silnici. Strom minul o 5 čísel, nádrž se neprorazila a tak se s úsměvem mohlo jet zase dál. Sjeli jsme skoro 30 km bez šlápnutí až do Bolzana, kde už panovalo tropické vedro a následně jsme proti proudu řeky Adige jeli do lázeňského městečka Merano. Cestou si Míra zapíchal a tak jsme museli chvilku udělat pauzu, aby se to mohlo opravit. Po obědě jsme ještě zalezli na zmrzku, pač spadlo asi sedm kapek a pak už jsme se pustili do dalších kilometrů. Místo silnice jsme zvolili dokonalou cykostezku a uháněli proti proudu a přes všechny kopečky v cestě jako o závod, krom dvou zdržení, kdy si zapíchal i Leoš a z nebe asi 10 min padali zase nějaký hovna z hákama. Pak už jsme dojeli do obce Prad, kde holky sehnaly super kemp a krásnym bazénem a my se tak po brutálních hodech připravených po dojezdu etapy mohli věnovat regeneraci.
6. Etapa - Prad - Passo Stelvio - Bormio - 56 km - 3:15 - 1800 m nastoupáno - největší kopec
Den D, jak ho mnozí nazývali, přišel.
Čekalo nás obávané Passo Stelvio s nadmořskou výškou 2760 m n.m., délka 27 km, 1850 m stále nahoru pomocí 48 číslovaných serpentin. Kopec kopců, co se dá na silničním kole vyjet. Tak jsme se řádně najedli, do kapes nabrali gely od Enervitu a šli na to. Zprvu je stoupání velmi milostivé a dá tak člověku šanci se v klidu rozšlapat. Pak se to trochu utáhne a jak člověk přijede na louku se smrtelným výhledem na nespočet serpentin před sebou, tak už má skoro vyhráno. Já utvořil opět nerozlučnou dvojici s Romikem a trvalo nám to nahoru v poklidném tempu bez útočení zhruba 2:10, předjeli jsme asi 200 jiných cyklistů (pravda, že většině bylo přes 50) a nás nepředjel nikdo, ani Ježek (pravda, že startoval asi hodinu po nás a přijel asi po 5 min nahoru). Nahoře jsme pak čekali na ostatní, fotili se a byli nakupovat upomínkové předměty a v obchůdku Brunno (že by nám Mára O. něco tajil) si dopřáli místní specielní klobásu se zelím. Vrcholem všeho byl nákup cyklodresů s tematikou Passo Stelvio, zejména pak růžové varianty s tematikou letošní etapy Gira, která zde také končila. Prostě buzny jak vyšitý. Sjezd stál také za to. Krásné výhledy i přírodní scenerie, několik předjetých aut i motorek, vysráno asi sedm magi v kostkách strachy po projetí uzounkým tunelem s mokrou zatáčkou v rychlosti přes 70 km/hod . . . Dole v Bormiu jsme pak zašli do továrny Ski Trab, kde jsme byli bohužel jen na recepci a v muzeu, neboť byla výroba zrovna přerušena z důvodu každoroční odstávky. Pak už jsme jen přejeli do kempu pod město a zklamaně u pizzi přihlíželi, jak Plašil celý zápas stojí na jednom místě bez snahy se pohnout, kope rohy hůř jak pětiletej golman když odkopává od branky a Bílek čeká na zázrak do 98. minuty, místo aby střídal a zkusil něco udělat. Bouřka nad námi byla v tu chvíli více než symbolická.
7. Etapa - Bormio - Livigno - St. Moritz - Davos - 160 km - 6:55 - 3100 m nastoupáno - nejdelší
Hned od rána jsme se obuli opět do kopců, ten
první měl opět okolo 30 kilometrů a vedl na sedlo Foskagno do 2291 m n.m., v kterém nám svišti skoro žrali z ruky. Následoval krátký sjezd a opět výjezd do sedla Trepalle, ze kterého jsme sjeli dolů do Livigna. Zde jsme zašli na oběd a pak trochu zašopovat, ale únava a polední siesta nás rychle vrátili zpět do sedel. Z ničeho nic se rozfoukal dost silný protivítr a my jeli proti němu až do sedla Livigno 2315 m n.m. Následoval opět sjezd dolů a stoupání stále proti větru na slavné sedlo Bernina 2328 m n.m. Zde již peloton dostával silné rány a po sjezdu do St. Moritz se rozpadl definitivně, když přišel o tři členy. Každopádně ten sjezd stál za to, neboť neměl moc zatáček a dalo se jet i kolem 90 km/hod. V pěti jsme tedy pokračovali dále dolů podél vody a i když foukalo proti, tak jsme stále drželi průměr přes 40 km/hod, což 
bohužel zaplatil Pan Dan a tak jsme na poslední sedlo dnešní dne jeli už jen čtyři. Nic horšího jsem snad nejel, prudké, dlouhé, těžké, celou dobu brutální protivítr a navíc posledních pět kilometrů v mlze a zimě jako blázen, kdy nám namrzali chlupy na rukách. Nakonec jsme do sedla Fluela 2383 m n.m. přeci jen dorazili, ale už spíše jako klepající se trosky. Sjezd dolů byl očistec, naštěstí druhá půlka už byla bez mlhy a tak bylo alespoň něco vidět. Dole jsme se klepali jako ratlicí a zbohatlíci z Davosu si nás prohlíželi dost opovržlivě. Následovalo ještě pohodové klesání do kempu, kde už nás čekala luxusní večeře a teplá sprcha.
8. Etapa - Jenbach - Achensee - Aschau - 61 km - 2:30 - 700 m nastoupáno - nejkratší
Ráno panovala stále mlha, zima a u většiny taková únava, že se rozhodli odstoupit a odjet domů. My se také přesunuli do Zillertalu a jeli nahoru výjezd k jezeru Aschensee, které jsme skoro objeli a následně sjeli vytočit nohy po rovince do Zillertalského údolí až do obce Aschau, kde na nás v kempu čekala Zuzanka s večeří. Zbyli jsme v sedle poslední tři mušketýři a tak jsme večer dopíjeli a dojídali poslední zásoby.
9. Etapa - Aschau - Hintertux - Aschau - 70 km - 2:50 - 1000 m nastoupáno - poslední
Poslední etapu jsme si užili v Zillertalském údolí, kdy jsme se nejdříve rozjeli přes 
místní vesničky do Mayerhofenu a nasledně vystoupali do slavné lyžařského střediska Hintertux do 1500 m n.m., kde jsme se otočili a sjeli dolů do cíle opět do Aschau, kde na nás čekal bazén a pak už jen cesta domů.
Celkem se tedy podařilo najet 903 km za 40 hodin a 15 minut při nastoupaných 16.800 metrech. Velké poděkování patří Zuzance a Máji za doprovodná vozidla a zejména pak o veškerou péči, která nám byla ráno, během etap i po nich s láskou věnována, jinak bychom to nedali. Takže příští rok zase pokračujeme :D
Více fotografií naleznete zde: fotky