SSTT tour 2013, aneb jak jsme přejeli Dolomity

Letošní druhé soustředění směřovalo do Itálie do věhlasné oblasti Dolomit, kam jsme po loňském vzoru zamířili letos opět na silniční kola. Celkem se soustředění letos zúčastnilo 23 závodníků, o které se vzorně staraly dvě zlatíčka v podobě Zuzanky a Káti. První den jsme strastiplně přejeli přes Německo, kde se ten den rozhodlo srazit asi 500 aut na jednou a ještě k tomu vyjeli sedláci rozvážet seno, až na Rakousko-Italské pomezí na slavný průsmyk Brenner. Zde započalo naše cyklistické putování hromadnou fotkou a po té převážně klesající etapou po tělesu bývalé železnice přes historický Sterzing až do městečka Mühlbach. Celou cestu se jelo poklidné zahřívací tempo, které jen občas narušila Šárka čůrpauzou nebo kolona nesmyslných motorek doprovázená policisty, kterou se některým z nás podařilo nechtěně vyfakovat :-) Poslední 3 km na ubotování jsme si v 12% stoupání ozkoušeli, co že nás tu bude celý týden čekat. Etapa měřila zhruba 60 km a nastoupali jsme jen 600 výškových metrů.

Druhá etapa nás ve své první půlce vedla po krásné cyklostezce proti proudu vodu do městečka Bruneck, od kud jsme začali mírně stoupat do Oberolangu a následně vemi prudce v rozmezí 12-18% do sedla, kde jsme se poprvé rozdělili. Ti, co toho už měli dost nebo šetřili síly na další dny, raději sjeli hned dolů, hrstka odvážných se pustila ještě do 7 km dlouhého stoupání po šotolině na v cyklistice známý a obávaný Kromplatz 2275 m n.m., jehož sklon se pohybuje od 15 až do 24%, což bylo opravdu už nechutné a místy se mi hnaly do očí slzy. Navíc na vrcholu začalo pršet a tak jsme se museli běžet schovat do lanovky. Po té, co teplota znovu vystoupala nad 5°C jsme se vydali na cyklokros směrem dolů. Do teď nechápu, že jsme to přežili bez defektu a bez pádu. Následovala divoká stíhací jízda ostatních a opět závěrečný výšvih na ubytování v horské vesničce Rodeneck. Večer pak byly masáže v plném proudu, neboť etapa měla 115 km a během toho jsme nastoupali 1900 výškových metrů. Večer jsme si zpestřili promítáním filmu Nespoutaný Džango a tak se do konce soustředění nesly vzduchem následující hlášky: Ty čmoude, pro Tebe to platí taky bělásku a podobně.

Třetí den mělo strašně pršet, ale nakonec byly jen přeháňky, takže jsme hned z baráku vyrazili nahoru do kopce o sklonu 10-18% a po 9 kilometrech jsme dojeli na vrchol s označením parkoviště. No hrůza, člověk to jede hodinu nahoru a ani to nemá jméno . . . Pokračovali jsme prudkým sjezdem do obce Lüssen, od kud jsme pokračovali nahoru do malebné vesničky St. Andrea. Zde opět došlo na dělení, kvůli dešti sjela většina dolů do Brixenu na pohodový obídek v centru, zatímco pár odvážných si to šláplo nahoru na Plose do 2000 m n.m. Společně jsme se pak opět sjeli cestou domů a mohli si tak opět okořenit horskou prémii k baráku. Zaznamenali jsme také první ostrý pád, kdy Honza ala Contador projel jednu ze zatáček v tunelu rovně a následně bokem, takže se dostalo na bodové hodnocení pádu s krví za 5 plus bodů. To mé položení do louky zůstalo bohužel bez bodu. Základní trasa měla tedy pouhých 60 km se 1700 nastoupanými metry. Večer jsme vyrazili na první společnou večeři a ochutnávku místního vína.

Čtvrtá etapa slibovala peklo už dopředu a to se také potvrdilo. Konečně bylo pravé Italské vedro. Začali jsme sice 60 km dlouhým klesáním do Bolzana po krásné stezce bez aut, ale hned z něho jsme započali stoupat v kuse 50 km dlouhý kopec na sedlo Pennes 2215 m n.m., které někteří přejmenovali záhy na sedlo čů..ák. Začátek prudký, pak to povolilo na příjemný sklon a na posledních 10 km se to opět pěkně utáhlo až ke 14%. Nejhorší na všem ovšem bylo, že celou dobu foukal nechutně silný protivítr, který udělal z toho koce noční můru všem, kteří ten den jeli nahoru. Nahoře jsme padali z kol jak hrušky ze stromu a rovnou se hrnuli do hospody, kde jsme jim to pěkně vyluxovali. Studený a prudký sjezd nás zavedl opět do Sterzingu a po již nacvičené cestě jsme dojeli domů. Celkem z toho bylo 160 km a 2700 metrů nastoupáno, halvně rekordních skoro 7 hodin v sedle. A také se poprvé z masérského stolu začalo ozývat sténání. Málem bych zapoměl, že tohoto dne měla na kole premiéru a zároveň i derniéru naše masérka Káťa :-)

Pátý den nás čekalo velké stěhování z Rodenecku do Aleghe, takže jsme napakovali auta a rozdělěni do dvou výprav se vydali na cestu. Skupina D :-) vyrazila opět do Brunecku a pak nahoru směr sedlo Valparola a Falzarego. Údrná skupina toho dne sjela do Brixenu a pak jsme stoupali dlouhých 30 km nahoru přes malebnou St. Magdalenu až do sedla Würzjoch 1980 m n.m. Panečku, to byla paráda. Asi nejkrásnější sedlo, co jsem kdy jel. Jen se nám cestou zatoulal francesco a tak jsme si nahoře dopřáli pořádný oběd. Během sjezdu dolů totiž někdo blbě postavil silnici a sjezd byl přerušen na 3 km nepříjemným stoupání o 400 výškových metrů. Pak už jsme se konečně napojili na trasu ostatních a šlapali nahoru také do velmi krásného sedla Valparola 2192 m n.m., které se v závěru také pěkně utahuje. Následoval sjezd do sedla Falzarego 2105 m n.m. a dalších 30 km sjezdu k jezeru do vesničky Aleghe, kde jsme na další 4 dny složili hlavu. Jak je zde drsný asfalt v zatáčkách pro změnu ozkoušela po loňské eskapádě Pan Dana letos Hanka, ale jen za 3 body. Po 120 km dlouhé etapě a 3100 metrech nastoupaných bylo čtvrté patro bez výtahu jako najít manželku v posteli s nejlepším kamarádem. Někteří dokonce chtěli spát v autě, ale nakonec schody rád vylezl každý, neboť nahoře se masírovalo a čekala tam dobrota v podobě pudinku.

Volání po odpočinku bylo pasé a tak šestá eapa začala rovnou z ostra. Stoupáním na smrtelně prudkou a nepříjemnou Fedaiu 2057 m n.m. skrze romantickou soutězku. Kopec, na němž zapoměli postavit serpentiny se zvedal k nebi opět sklonem až k 18% a cestou byli k vidění i mrtví svišti, kteří to očividně nedošlapali. odměnou nám ale byl krásný výhled na zasněženou Marmoladu - nejvyšší vrchol Dolomit. Následoval sezd do Canazei, kde jsme spali loni a pak jsme se kousek svezli po trati Marcialongy, ze které nám symblicky ten den přišlo potvrzení o přidělení startovních čísel. Tentokráte se poroučel k zemi Luděk a svých 5 plus bodů za krev oslavil s námi na luxusním obědě. Pak následoval sjezd do Moeny a poctivý výjezd nahoru na sedlo Pellegrino 1918 m n.m., kde nás všechny krom Ježka převálcoval nestárnoucí Míra tak, že jsme chtěli odevzdat profilicence. Sluníčko a všeobecná pohoda nám dovoli i chvilku zahrát volejbal přímo v sedle. Pak už se jen dlouze klesalo a opět stoupalo na ubytko. Etapa měla celkem 95 km a 2700 nastoupaných metrů. Večer jsme opět vyrazili na společnou večeři, která se nám tak trochu zvrtla a dokonce jsem slyšel, že chtěl v noci někdo ukrást lodičku!!!

Sedmá etapa vůbec nebrala ohledy na účastníky večerní pitky a hned od rána se zakousla do dalšího Alpského velikána, tentokráte zašmodrchaného sedla Giau 2236 m n.m., které bylo ještě notně pod sněhem. Konečně jsme pochopili, proč si zde Křížák loni vystoupil - on je to totiž kurňa kopec! Z vrcholu to někteří vzali i kvůli nebezpečí silných srážek traverzem domů, zbytek si sjel nad Cortinu a vyšlápl si nahoru do pohodového sedla Falzarego 2105 m n.m., následně jsme přejeli do Araby na kafíčko, kde obsluha zaspala nejen dobu, ale i naše placení a pak už jen sklesali dolů na ubytko za vytouženým odpočinkem. Celkem to dalo 90 km se 2600 nastouapnými metry.

Osmá etapa byla ofiko jako poslední a ráno jsme po krátkém sjezdu opět dlouze stoupali, tentokráte do sedla Valles 2032 m n.m., jehož sklon se opět držel na poctivých 14%. Následoval krátký sjezd a krásný a rychlý výjezd do sedla Role 1984 m n.m., kde jsme závodili spolu s nějakými Italy a skoro všichni dostali od nás prdel, špagety jedny zamotaný. Během sjezdu jsme si odskočili na oběd o 5 chodech v případě Báti a souboje na život a na smrt o Tiramisu. Pak se silnice opět zvedla nemístným způsobem na sedlo Cereda, které jsme záhy překřtili na šereda, následoval krátký prudký sjezd, ještě jedno menší sedlo a dlouhý sjezd do Agorda, od kud jsme to mastili domů ještě 20 km do kopce. Bylo z toho 120 km a 3100 nastoupaných metrů. Nádhera a rovnou na závěrečnou večeři do oblíbené pizzerky, kde bylo potřeba zhodnotit celé soustředění.

Poslední den se většina vydala hned ráno domů a jen hrstka statečných si ještě dala jednu etapu. Ježek vyrazil přes Falzarego do Cortiny, Thomas s Danem a Šárkou pak do Araby, kde jsem se k nim přidal já a přejeli jsme přes poslední sedlo Campolongo 1875 m n.m. a pak už dlouze klesali až do Brunecku na vyšlapání nohou. Zde jsme naplnili auta k prasknutí a vyrazili na tentokráte poklidnou cestu domů. Celé soustředění se náramně povedlo a věřím, že i notně přispělo jak ke zvednutí kondice jednotlivých závodníků, tak ke stmelení dobré party a kolektivu našeho teamu. Celkem jsme tedy najezdili okolo 900 kilometrů a nastoupali okolo 21.000 metrů, někdo samozřejmě více, někdo méně. Poslední slova chvály pak patří dvěma Andělicím, které se o nás celou dobu bezchybně staraly a bez nichž by to nešlo. Díky Zuzanko a Káťo.

Kompletní fotogalerii naleznete zde: SSTT tour 2013 - Dolomity