Přinášíme ještě jeden report od Fanouška (František Landa) ze závodu Redbll Nordeskiöldsloppet na 220 km ve Švédsku, kterého se zúčastnilo již 14 lidí z našeho týmu. Report je dlouhý jako závod, ale věřte, že stojí za to si udělat dobrou kávu, usadit se do svého houpacího křesla a vklidu si ho přečíst . . .
Ležím na posteli a všechno mě bolí, nedokáži popsat odkud bolest přichází, ale bolí úplně vše. Chci se otočit na druhý bok, abych si ulevil, ale pouze si ulevuji opakovaným ty vole ty vole hlasem přidušeným … poprvé v životě musím poprosit o prášek proti bolesti … od Máry dostávám nějaký ibuprofejn a po čase usínám …
Zdá se mi zajímavý sen.
Stojím 10m za Nygardem, Fjeldem, Řezáčem a mistrem Pliskou. Okolo jsou i ostatní lyžaři. Je to zvláštní, ale nikdo není vůbec nervózní. Taková klidná skoro až snová domácí atmosféra. Je zataženo pošmourno jak to tak ve snu bývá a lehce poletují vločky sněhu. Zima není, ačkoli teploměr ukazuje -14°C. Stojím na jezeru a po levé ruce startuje malý vrtulník. V dálce před sebou vidím nafukovací oblouk s logem Red Bullu.
Start na výstřel rozpohybuje celé 355 hlavé pole. Někdo vzadu říká, že 45 lidí na start nedorazilo. Nikam se moc necpu a hlídám si hole, ale i ostatní závodníci jsou slušní a nikam se zbytečně nederou. Jak jiná je zde atmosféra proti Vasaloppetu.
Po půl kilometru je celé pole nataženo do předlouhého hada, protože se jede ve dvojstupu. Stopa není projetá. I tak se ale nejede volně. Musím stále dost soupažit, abych nedělal mezeru před sebou.
Lyže jsou bez vosku, jak jinak v dnešních dobách když máš chuť závodit. Prvních 6km vede po jezeře a to znamená klikatice podél břehu. Na druhé straně zátoky se otáčíme na levou ruku a stopy a tyče nás vedou napříč jezerem do lesíku, kde to začne stoupat. Pomalu se rozkoukávám po ostatních závodnících a je docela dobré vidět jména na číslech, protože se tak dá lehčeji komunikovat, když člověk chce někoho pustit do jedno stopy nebo naopak sám potřebuje zalézt do projetého.
Jeden člověk mě opravdu přitahuje svým pohybem, protože soupaží opravdu zvláštně. Jakoby pohyboval pouze předloktím, přičemž má ruce dost od těla. Jak proboha muže někam s tímhle dojet.
No ještě na 101km jsem jej viděl, tam na štěstí naposledy, protože to nebyl hezký pohled. Nicméně říkejme mu Borec na nic nečekal a i v neprojeté stopě jel do úniku. Byl fakt dost zvláštní,
ale to by se dalo říci o celém startovním poli.
Stále jsem jak ve snu, držím čelo závodu, což jsem na 10km opravdu nečekal. Tabule s ujetými km mají zvláštní čísla. Velkým fontem je napsáno 10km a dole pod tím je menší zhruba poloviční velikostí 210km. Moc tomu nevěnuji pozornost, protože ve snu se dějí různé věci. Ale zdá se mi to divné to jo…
Po každém kopečku následuje sjezd. Snažím se občerstvit a ono to jde, aniž bych nějak více ztratil. Ostatní totiž občerstvují také. Koukám kolem a nikdo nejede jinak než soupaží. Stále vidím další dvě charakteristické kombinézy s číslem 105 (Standa) a 127 (Plizi). Dostáváme se na první občerstvení na 15km a Mára nám dodává nejen ionty, ale i povzbuzení že to je super.
Mírně zvlněnou krajinou s řídkým porostem ukrajujeme další kilometry. Je čas nejen koukat kolem, ale začíná se rozmáhat zvláštní hra, kdo dojde víckrát na malou stranu. Teplota se ustálila na -10°C a stále sněží. Díky tomu se hlavní favorité přesouvají k nám dozadu. Mám možnost sledovat desítky kilometrů techniku Nygarda, Fjelda a posléze i Standy s Jiříkem. Nejvíce se mi ale líbila Emilka. Jela neskutečně lehce. K ruce ochraný skůtr od pořadatele, kde jí vezli náhradní hole a také občerstvení. Po rovinách měla picí vak v podobě batůžku na zádech a do kopců jej odhazovala a na kopcích ji z druhého soukromého skůtru čekalo občerstvení z flašky.
V průběhu závodu byl čas i na krátké rozhovory. V našem podání krátké, protože i v tomto pomalém prošlapávacím tempu jsme ujeli prvních 20km za 1:10 hod. Nygardovi jsem poblahopřál k dvěma vítězstvím v řadě a Fjelda jsem informoval, že vede bodovací soutěž o malou… Snažil jsem se stále do sebe soukat dobroty z mého picího vaku. Večer jsem si do něj nalámal různé sušenky a enervit tablety. Gely jsem nevezl žádné pouze 2 presporty, které jsem poctivě dovezl až do cíle spolu s 1 litrem studeného iontového nápoje. Pití a jídlo opravdu nebylo potřeba vozit, ale já Márovi nevěřil.
Je to sice jenom sen, ale jet 220 bez ničeho to si jeden netroufne. Kilometry ubíhají a po další už několikáté tzv. Márově rovině následuje prudší sešup 
na občerstvovačku Granudden. Místo kam si můžeš nechat poslat šedý pytel s věcmi dle uvážení. Někdo si dává věci na převlečení, vosky nebo jídlo, na které je zvyklý. Moc času na pytel nebylo, jednak jsem si ho nepřichystal a za druhé pan Nygard se rozhodl redukovat skupinu nenápadným zrychlením. No v podstatě vynechal na 60km těstoviny a další dobroty a prohučel v závodním tempu kolem s mírným úsměvem. Tohoto úsměvu si všiml Plizíček a proto vše odhodil a letěl vpřed. Já jsem si těstovinek alespoň trochu kousnul, gel plus trochu vody a hurá za všemi co prchají přes jezero vstříc největším horám na trase.
Kopec to byl opravdu kvalitní, protože rozkouskoval pole na zhruba 3 grupy. Vedoucí asi 16 lidí, další grupa asi 6 lidí s Emilkou a pak další za mnou. Snažil jsem se do toho bušit, abych dojel první ženodívku a na vrcholku po zhruba 3km se mi to podařilo. Nicméně stále jsem tam byl jako na gumě. Měl jsem pocit jako bych trochu zaostával, stále jsem do toho musel dost tlačit a závodění mi vydrželo na zhruba 85km. Po přejezdu hor, které byly více členité, než jsem očekával a po bezpečném sjezdu s plno soupažovými úseky jsme se dostali na okraj jezera. Emilku jsem musel nechat jet, nešlo to. Jela jak dráha. Jak říká Standa, byla furt nabitá. Tím jak měla na každém brdku loka z flaštičky a další pochutiny byla furt plná sil…
Moje závodění si vybralo svou daň a musel jsem začít do sebe honem něco tlačit. Nicméně nechtěl jsem jet sám. Takže otočit picí vak dopředu, rozepnout a rychle nahmatat něco k snědku. Mezi tím stále udržovat rychlost. Pár menších štouchů a jsem vzadu a už mám díru 10m. Vidím, že jeden ze závodníků se dostává do stejného módu jako já. Díky tomu jej docvaknu a zanedlohou jedu před ním. Najednou si všimnu na jezeře napravo velké zvíře. Konečně vidím naživo losa respektive losici samici zcela samotnou. Je impozantní a velká. Trochu se bojím, protože je to nějakých 80 maximálně 100m, ale naštěstí přilétá vrtulník a lehkým manévrem ji vytlačuje od závodníků. Je to jak ve snu!
Kolega v boji se jmenuje Michael Richter a je z Drážďan. Střídáme a kvitujeme, že ani nefouká. Pouze stopa stojí za prd. Je vlnitá jak je přefoukaná a pomalá. Ještě než vjedeme na nejdelší část jezera trať nás navádí na 90km na občerstvení. Zde Mára opět fandí a dává něco občerstvení. Za 
zatáčkou rozhodujeme stop for pissing. Po kolikáté už v řadě? Možná 4, ale už to nepočítám. Po krátkém intermezu v řídkém lesíku následuje pekelné jezero až na 99km. Mrknu dozadu a vidím, jak to za námi valí 2 plus ten divnej. Ten divnej totiž ve sjezdu upadl. Přestanu se snažit a jedu údržbu. Během chvíle nás dorazí a já hákuju vzadu. Točíme, ale nějak mi to nejde tak jsem vpředu jenom chvilku. V dálce vidíme čelo závodu. To mě trochu nakoplo, že už to nebude na otočku tak daleko. Standa na 5 fleku a Plizi 15m díra, celé pole tak 15 lidí. Povzbudíme se a jede se dál. Za chvíli jede Emilka, měla na ně pouze 3minuty!
Nějak jsem si tu otočku neuměl představit, ale z jezera nás vedou na vyvýšený břeh, z něho dolů sjezd do zátoky na druhé straně a oblouk přes občerstvovačku do stejné stopy jak jsme přijeli. Zde do Kvikjoku nebo Arenjenky si můžeš nechat dovézt modrý pytel. Kam si zase můžeš dát, co chceš. Mě nic nenapadlo, a tak jsem si ho poslat nenechal. Konečně jsem slyšel příjemné Blabarsoppa. Dal jsem si hned 2 kelímky a u Máry banán. Tento luxus způsobil, že jsem ty hovádka ve skupině honil asi 6km po jezeře v protivětru s 50m odstupem. Takže přesně už vím, proč nefoukalo. Kouknu dozadu, jestli se mohu s někým spolčit a tam byl jen ten divnej okřídlenej soupažák. Tak jsem zabral a jel dopředu za těmi pseudokamarády. Tím že jsem byl zrovna nabitej tak jsem docela jel a kousek po kousku stahoval ztrátu. Před koncem jezera jsem je zase měl. Byl tam Nicolas Waerenskjoeld, Tommy Hagensen a Michael Richter. Sice jsem je měl, ale zase jsem byl vybitej. Prostě věčný problém. Připadal jsem si jak elektromobil, nabitej vybitej a není kde nabíjet, málo nabíjecích stanic. Nabil jsem se zase u Máry. Regulérně jsem zastavil a dopil svoje pití v lahvičce ionťák G od enervitu a svůj životabudič od Kitla z Jablonce. Tentokrát kluci počkali, také nechtěli jet sami a do cíle daleko.
Vypadali v pohodě, ale já už ani ne a ani jsem si neuměl představit, jak vylezu a přelezu ty velehory zpět. Pěkně jsem si vyčinil, že jsem si nenamazal. Ruce už docela unavené a sníh, který nejede.
Tempo se ustálilo bez nástupů a začalo míjení závodníků v protisměru. Člověk měl pocit, že jsou všichni hrozně rychlý a kousek za ním, ale ve skutečnosti jsme byli už 20km dál. Kopce na hladko po 120km. Snažil jsem si hlídat techniku, ale stejně mi docházelo a musel jsem měnit styl na stromeček. Jak Tommy Hagensen tak i Michael Richter stále soupaž. Visel jsem za nimi. Ten vysoký Nicolas, kterého jsem překřtil na Majkla, páč stejně neúprosně jel, byl už pryč. Prostě nesociální typ. Nebo byl sociální a pouze chtěl jet sám. Až ho uvidím, zeptám se ho, slibuji.
Nahoře na kopcích jsem byl fakt v krizi a musel jsem jíst v každém sjezdu. Kluky jsem držel jen t
ak tak. Lyže jeli velmi dobře. Měl jsem půjčené Márovi soupažovky, abych si to náhodou nechtěl rozmyslet a nechat si namazat. Určitě bych se z nich stejně neodrazil. I v tom stavu v jakém jsem byl, jsem vnímal krásu okolní krajiny a neskutečné ticho. Nahoře na planinách bylo stádo sobů. Sjezdy byly velmi pomalé a byl jsem tomu v některých úsecích rád. Od pořadatelů výborně označené ostré úseky tzn. prudké zlomy v klesání nebo ostré zákruty tentokrát nebyly úplně třeba, ale na rychlém sněhu s nohama jaké jsem měl, by to bylo velmi zajímavé.
Konečně Granudden a šedý pytel, který jsem tam neměl, ale při nezávodním pojetí jízdy si umím představit převlečení ponožek nebo suchých bot. Těšil jsem se na těstoviny a další pamlsky. Byl jsem však o ně ochuzen, protože ten zlý Tommy nastoupil a jel hned dál. Michael na něj reagoval a já ač nerad v podstatě také. Něco málo jsem vypil, ale musel jsem dost hnát, abych je zase docvakl. Chápal jsem ho, moc jsem mu nebyl k užitku a on na tom byl lépe. Od této chvíle to nebylo moc hezké. Trápil jsem se, ale vnitřně jsem se tlačil abych uvisel. Kilometry neubývaly. Dlouhé táhlé kopce jsem visel a visel. Po nějakém čase přestal střídat i Michael a bylo to vlastně one men show.
Do Majves a Randujaur jsme přijeli ještě společně a domluva byla na krátké občerstvení. Za občerstvením vždy na malou. Tempo bylo stále nepříjemné a na schodovitém stoupání jsme v dálce uviděli soupažícího závodníka. Tommyho myšlenky byli jasné. Dojet a předjet. Ale proč to proboha musí zvládnout za kilometer.
Stalo se, co se stát muselo, Tommy nás opustil. Zůstali jsme s Michaelem sami a docela jsme si rozuměli. Já řekl Dresden first tak šel do čela a on zase Liberek first a to jsem zase jel já. Takto jsme se ploužili polární krajinou a já kontroloval hodinky a počítal průměry a jak to vlastně výjde s tou tmou.
Začal jsem mít vážné pochyby, že na trati budu plánovaných 13 hodin. Také mi žaludek začal hlásit, že už nechce nic sladkého. Tak jsem začal toustovat a pít vodu. Jeli jsme kolem 15km v hodině a začalo se pomalu stmívat. Teplota klesla a začala být zima. Ubíjeli mě dlouhé táhlé kopce. Nelíbili se mi dlouhé táhlé roviny a nakonec se mi přestali líbit i dlouhé táhlé sjezdy, v kterých se muselo stále šťouchat jinak se člověk zastavil.
Naštěstí jsem začal rozpoznávat krajinu a občerstvení 30km po startu Ragalvisjieve tzn. už jenom 50 do cíle a 180 v těle. Občerstvovačka kde jsme byli v pátek a chtěli testovat, ale podmínky zde byly velmi špatné a tak jsme se přemístili na 15km. Krátké napojení a jeden gel.
Zase jsem si uvědomil v jak velkém tichu a prostoru se pohybujeme. V dálce jsme zahlédli závoďáka, který se ploužil a při míjení jsme se ho zeptali, jestli něco nepotřebuje. Říkal, že to balí a zřejmě otočil a jel do cíle, protože nevypadal, že by odpadl z čelní skupiny.
Stále jsem získával z profilu trati pocit, že to rozhodně není na soupažení. Jak jsem si přál mít namazáno a hezky si zastřídat. Nic nebude, soupaž bude, makej a nebreč. Malé až kolmé pidi kopečky jsem už běhal stromečkem a Michael nakonec přešel do stejné techniky. Stěžoval si na zimu, která jej nutila jet usilovněji, aby se zahřál, ale to se mu stále nedařilo. Plácal se po rukách a nohách a trpěl. Já vepředu tahal pro mě příjemné tempo, ale on z toho byl zmrzlý. Hrozně se těšil na start, kde si nechal bílý pytel s čelovkou a věcmi na přioblečení. Měl tam vestu a bundu a kolegiálně mi nabízel že mi něco půjčí. Byl to dobrý Němec takový houževnatý. 80 na Jizerce, 203 na Vasáku prostě žádné ořezávátko.
Já měl čelovku u Máry i vestu a taktika byla 15km před cílem na silnici předávka. Moc jsem v to nedoufal, protože jsem věděl, že Mára bude s klukama elitníma a že jsme více jak hodinu za nima.
No nic pojedu s Drážďanem nebo si půjčím v Purkijauru. Nicméně to už jsme dosoupažili na 185km. Tam jsem si dal teplou polévku nějaký bujón a 2 tousty. To byla lahoda. Gel do kapsy a hurá do posledních kopců. Převzal jsem iniciativu, protože zde jsme v pátek testovali s Plizíčkem a tento kopec jsme jeli asi 20x. Psychika dělá hodně. Věděl jsem, že to je poslední kopec před jezerem a chtěl jsem ty sjezdíky dát alespoň za šera a to se povedlo.
Na jezeru foukalo a jel jsem ho skoro celé první, pouze poslední km jsem nechal Michaela odtáhnout. Světla jsme viděli v dálce, a bylo by to romantické, kdyby člověk neměl na tacháku 198. Konečně jsme dojeli k první svíčce a pak dál po 10 metrech svítila světýlka až k oblouku Red Bull. Pak ještě 200m a otočka kolem plátěného stanu a hurá ke stolům s jídlem. Michael zamířil ke stanu. Pytel mu okamžitě přistál v rukou od mladé slečny. Zatím co se kolega oblékal, já hodoval. Dal jsem si asi 3 tousty a k tomu Blabarsoppu 2x a 3 kelímky bujónu. Gel jsem stále jeden měl a další jsem nechtěl. Během jídla mě starší organizátor obdařil rezervní čelovkou. Byli připraveni na tyhle subeliťáky co si mysleli, že to dobouchají bez čelovky. Byl jsem moc rád, že to mají takto připravené. Poděkoval jsem a křikl dozadu, že jdu ještě na malou a pomalu pojedu. Zase nás vyprovázeli svíčky světélkující do jiného směru do Jokkmokku. Všiml jsem si, že 2 čelovky přijíždějí za námi.
Navrhnul jsem střídání po kratších intervalech jako v cyklistice, 
ale nyní se jevil jako brzda Michael. Jezero brzy skončilo a přejeli jsme silnici. Mára nikde, ale to jsem čekal. Trochu se do mě dala zima už na ledu, ale zvýšené úsilí mě mělo zahřát. Nicméně ruce stále jak kameny. Snažil jsem se jet, protože ty 2 čelovky na poslední zastávce mě trochu znervózňovali. Po krátké louce následovala poslední kopcovitá zkouška. Zkoušel jsem se tlačit, ale moc už to nešlo, sice jsme ujeli něco k 5 kilometrům, ale zase jsem cítil nedostatek energie. Michael na tom byl o něco hůř. Cítil jsem, že už je dost vyklidněný a vzadu jsem viděl 2 čelovky. Bušil jsem, co to dá, ale čelovky se přibližovali opravdu rychle. Ve sjezdíku, když už jsem pochopil, že těm dvěma neujedeme, jsem vytáhl poslední gel. Jen co jej vcucnu kolem nás brutální nástup. Rychle jsem to rozjel a schoval se do háku. Drážďany zůstaly během chvíle vzadu a jakoby couvaly.
Ti dva, starší a mladší jeli opravdu dost rychle. Čekal jsem, kdy dostanu křeč nebo něco podobného. Tohle jsem opravdu nečekal. Takhle jsem nejel ani na Vasáku! Trvalo to předlouhé 3km než pochopili, že mě neurvou. To už se podél trati objevili značky po každém kilometru. Když jsme zde ve čtvrtek rozjížděli únavu po cestování připadali mi všechny kopce dost prudké. Ve tmě a v závodním rytmu jsme vše přelítli bez zaváhání. 7km před cílem poslední občerstvení. Konečně jsem si loknul nápoje s logem závodu. Sladká limča mě povzbudila do nejtěžší sjezdové pravotočivé zatáčky. Jak jinak avizované v dostatečném předstihu cedulí. Pak už jen motanice pod dráty a hlavně nespadnout ve sjezdu. První domky v Jokkmokku a sobíci za plotem a číslovka 3km do cíle. Byl jsem tomu vážně rád a už jsem se připravoval, kde nastoupím.
Přijedeme k silnici přes kterou je vidět cíl a kluci jsou nějací zmatení. Ty voga oni nevědí jak do cíle, no tak já jim to ukážu. Křiknu na ně do leva podél silnice a pak hned pravou do podjezdu. Pár štouchů a jsme 20m od cíle, ale číslovka ukazuje 1km. Trať nás žene do brdku k závodním tratím za jezerem u kterého bydlíme. Tratě letos vynecháme na rozdíl od prvního ročníku, kdy nám Mára vyprávěl, jak po 190 kilometrech je nechal Daniel Tynell šplhat nahoru a dolů nejméně třikrát. My pouze sjedeme na plochu jezera kde je značka 500m.
U domu fandí Mára: „Makej Fanoušku, nenech jim to, narvi to jako za mlada“. Trochu jsem nad tím přemýšlel, vždyť já jsem mladej, ale jen do značky 200m. Pamatoval jsem si, že finiš je 4 stopý. Pár štouchů a jedu vlevo a bouchám a jedu a rvu to, jak kdybych jel sprint a ne 220tku. Hustý to jsem nečekal kolik síly je v člověku po tak dlouhém dni na lyžích. Chtěl jsem to dát pod 15 hodin a to jsem dal. Michael ne, ten se doklouzal o trochu později. Starší borec mrmlal něco v tom, že jsem neměl finišovat a nechat ho vyhrát, když jsem posledních 10km netahal. Nic jsem mu nevysvětloval.
Organizátoři přiběhli s teplýma dekama a nějakým nápojem. Hlad jsem neměl, dojetí nebylo. Jen velká úleva že už to je za mnou a že už nic nemusím. Mára pro mě přijel a tak jsem nemusel využít minibus odvážející závodníky 400 m od cíle do místní školy kde bylo zázemí pro oživování. Ještě když jsem vylézal od stop na parkoviště přiběhla dívčina a pověsila mi medaily na krk. Tak ji mám tu limitní do 21 hodin a 20 minut. Už sem nemusím … Mára mě odvezl pro černý pytel, který jsem nechal na startu a měl v něm věci na převlečení do cíle. Již při nastupování do vozu jsem pocítil zvláštní úkaz. Nešlo to moc hladce. Vlastně to nešlo skoro vůbec. Jakobych nasimuloval během 15 hodin zestárnutí o 40 let. Fakt hustý, to se mám na co těšit. Už lyže mi někdo sundal… doma mi boty sundal Mára.
Pak už to bylo raz dva, pochopil jsem, že se nemohu ohnout, otočit, sednout prostě nic. Stál jsem a Mára mi musel sundat číslo, protože nešlo zvednout ruku a druhou něco dělat. Šlo pouze dělat pohyby jako poslední den, takže ruce nahoru jako při soupaži, ale co vás budu strašit, přijeďte sami a uvidíte. Musí se to prožít.
Takže rada závěrem nezávodit zvolit svoje tempo, namazat a počkat si na lepší podmínku. Závodit se dá posledních 20km kdo bude mít chuť. Počítat s tím, že to pojedu, dal bych si alespoň 3 delší tréninky kolem 8 hodin, aby to mělo přes 100km takže tak… takže sen to nebyl, protože ta medaile doma je a když jdu kolem ní tak do ní občas jemně ťuknu, abych si připomněl že tělo vydrží fakt hodně. Skol Fanoušek.