Sněhová situace v Čechách není úplně ideální a tak jsme narychlo s částí Silvini Ski Trab teamu vyrazili do Rakouska na závod Worldloppetu Dolomitenlauf. Cestou jsme soucitně sledovali holé svahy i v Rakousku, jen sem tam se ukázala nastříkaná sjezdovka. Po průjezdu Tauernským tunelem ale jako když mávne kouzelným proutkem a sněhu všude kolem skoro tři prdele. Krása. Museli jsme si zastavit a chvilku se koulovat, jakou jsme měli z toho radost. Večer už jsme byli na penzionu v Obertiliachu kousek od startu a dopřávali si řízečky od vzorných žen, co jsme nechali doma.
V pátek ráno byl pohled z okna jako sen. Všude jen bílo, kolem silnice mantinely, že nebyl vidět autobus, na střechách chalup metr a půl slehlého sněhu a další se nepřetržitě sypal z nebe, takže jsme dlouho neotáleli, nahodili kombinézy a hurá do stopy. Cestou ke střelnici jsme dokonce na silnici potkali shrnovač (pluh) a koukali jsme na něj jak Ruskej voják na jídlo. Zázrak, letošní zimu jsme ho totiž viděli poprvé. Pak jsme si otestovali nové lyže Madshus a Ski Trab, které jsme od sponzorů dostali na tuto sezonu, neboť u nás ještě nebylo na čem testovat. Pak jsme si namazali a užívali si doslova orgáčové ježdění. Já si i otestoval úplně novej závodní bidon od Salomonu, kterej je uzpůsobenej nejnáročnějším požadavkům závodníků a jak dělanej pro vození gelů a podobnejch nesmyslů během závodu. Největší výhodu ovšem má v tom, že se díky němu docela dobře schová břicho, které mi z kombinézy vykukuje z pod čísla. Lyžování bylo prostě krása, teda až do té doby, než jsme objevili ty strašné kopce, na které nejsme po tréninku na 300 metrech roviny na stadionu v Bedřichově úplně zvyklí. Takže nás to tak zmordovalo, že jsme málem zaspali přípravu lyží a nákup 200 gramových čokolád Milka k večeři. Dali jsme tam SkiGo LF Grafit, pak SkiGo HF Orange a navrch prášek M+Briko Hot.
Sobotní ráno bylo opět jak z partesu, 
dokonce se protrhávala oblačnost a vykukovalo modro. Rychlá snídaně a pak už do stopy otestovat mázu. Bylo zhruba 3°C pod nulou, polojasno, sníh vlhký prašan, který se nechtěl měnit v mýdlo ani pod nátlakem. Tak jsme pro krátký závod dali kombinaci Rode T-line 0-2 spolu s Rode Fast Multigrade, což byla hodně hladká varianta, ale zároveň rychlá, což bylo pro rovinu s dvěma hupy na první pohled úplně geniální. Pro dlouhý závod jsme pak dali SkiGo HF red + violet. Poslední test proběhl zhruba 25 min před startem na uježděné stopě na louce a byla to bába tutovka. Tak jsem do sebe hodil jednoho Presporta od Enervitu a mazal v klidu na start. Když oznámil hlasatel, že zbývá minuta do startu, tak se zatáhlo a začalo pršet. Jen jsem se usmál pod falešný fousy a pochopil, že to dnes bude bolet. Rozjelo se to docela dobře, v prvních dvou hupech to ještě drželo, pak to stejně bylo až na 13 km skoro s kopce, tak to aspoň jelo. Utvořili jsme se Struničem a Thomasem zelenej vláček a já se snažil pobavit kluky příběhem o tom, jak mi hned na třetím kilometru vypadl z toho fajnovýho bidonu za 1500 Kč gel a tak mam už jen jeden. A jak jim to vyprávím, tak koukám, že už jsem ztratil i ten druhej gel a tak jsem se jen utvrdil, že to dnes fakt bolet bude. Pak až na 20 km to vedlo mírně nahoru proti proudu potoku a ani netušíte, jak moc jsem záviděl všem, co odbočují do cíle. Mezi nimi to otočil i Standa Řezáč, který tak namísto trápení raději zabalil. My s Thomasem jsme si to mastili dál nahoru a pak teprve přišly ty pravý kopce a tam mi teprve došlo, že ta máza fakt fungovat nebude. A tak přišel na pořad dne stromeček. To byste nevěřili, jak z toho po chvíli bolej kyčle. Chvíle sjezdu a ještě jeden horší krpál, co měl snad 3 kilometry. Kolem mě projel soupaž nějakej seschlej dědek, co mu táhlo tak na 105 až 110 a já začal pomalu natahovat, že se jako rozpláču. Otočim se za sebe, kdo další se ještě přiřítí a na místo slz jsem se musel začít tlemit. Pode mnou v serpentinách pochodoval Thomas, Michal Francke a další úplně stejně potupně jako já. No nádhera, lepší jak mistrovství republiky. Naštěstí ten kopec brzo skončil a pak se mi povedlo rozvlnit své hroší tělo ala Obelix a klukum jsem ve sjezdu trochu poodjel. Hřebíkem do rakve byl průjezd cílovou rovinkou, kde se ukázala cedulka ještě 8 km. Kdo to vymyslel, toho bych zabil. Zpátky na rozbředlý louky bez zbytku sil, ale nakonec to nějak dopadlo, že jsem se do toho cíle doplácal a to 20. místo bylo hodně velkym překvapením, pocitově bych se nevešel ani do pětistovky. Kousek za mnou se dobelhal Thomas a na Pan Dana (nově Dolomitenman) jsme si museli ještě chvilku počkat, ale popral se s tim srdnatě a možná, že chvílemi i lépe než my.
Ve stanu s jídlem jsme to ještě všechno rozebrali, naplni si pupky k prasknutí, ocenili dříče na krátké trati, pak zajeli pobalit věci, dali sprchu a se smutnym výrazem se zase rozloučili se sněhem. Naštěstí ne na dlouho, příští týden nás totiž čeká Marcialonga v Itálii a to bude teprve mazec!!! Každopádně náš team zanechal za sebou v Rakousku docela silnou zelenou stopu.
20 km klasicky
4. Šárka Zelenková 1:13,26
8. Vašek Sedláček 59:53
10. Martin Struna 1:02,13
42 km klasicky
20. Marek Pazderský 2:18,21
22. Tomáš Jakoubek 2:20,50
39. Jan Svoboda 2:29,14
58. Jan Macaj 2:36,41
303. Daniel Vyštejn 3:22,28
42 km bruslením
33. Vašek Sedláček 1:56,56
52. Martin Struna 2:07,08