Marcialonga aneb jak se Bud Spencer rozjel

Už dlouhá léta jsem si pohrával s myšlenkou zajet do Itálie na slavný závod Marcialonga. Oblast Trentino patří mezi mé oblíbené destinace i v létě a tak bylo na čase vyrazit do Dolomit i v zimě. Naše parta Ski Trab Mára teamu vyrazila z Jablonce s tradičním lehkým zpožděním, neboť jsme měli auto schováno asi pod 3m vysokou vrstvou sněhu a ledu. Po dvou a půl hodinách se nám to povedlo a v Praze už šly otevřít dokonce i dveře. Další zpoždění jsme nabrali díky zdravotní zastávce u Mc Donald´s a taky kvůli Báťovi, neboť se rodil nový drak a Šmoulové neměli mrkev. Všichni brzo usnuli, tak si ani nevšimli, že i já jsem úspěšně za volantem prospal cestu do Itálie. Každopádně jsme splnili slib a byli v 9 ráno v Predazzu u Tomase na snídani. Pak jsme společně vyrazili na prohlídku horní části trati a taky otestovat mázu. Krásné svezení za sluníčka skrze vesničky údolím podél potoka a s výhledy na okolní štíty. No neřikejte mi, že mam blbý zaměstnání. Myslim si, že jsme si to až na Romika užili všichni dokonale. Ten si totiž vzal svoje chlupáče (Atomic Syntec) a trpěl jako zvíře, neboť mu to jelo asi jako kudlance, když si vezme batoh. Po krásném projetí jsme zašli na oběd na dokonalé těstoviny a pak vyrazili do cílového města Cavalese pro startovní čísla a prohlídnout si záverečnou část brutálního a obávaného stoupání. Pak už jen následovalo dokonalé přežrání o 15 chodech k večeři a nějaká ta příprava lyží. Báťa samozřejmě hrál draky.

V sobotu jsme po snídani o deváté vyrazili opět na trať, tentokráte jenom testovat. To by jeden neřekl, kolik zabere času otestovat lyže, parafíny, struktury a mázu. No prostě doma jsme zase byli až kolem třetí a trochu v šoku, že sněží. Každopádně jsme vybrali tuto mázu: SkiGo Lf green, SkiGo Lf graphite, M+Briko HP3 red + orange 1, SkiGo prášek C105. Nahoru pak šlo: někdo Rex Powergrip 8 green, pak 2x SKiGo Hf ble, Start Rf blue a Vauti K18. Dokončili jsme to vše o půl 12 večer. Pravda, že jsme si odskočili na hodinku na další přežrání se na večeři. No a jako vždy, Báťa hrál celý dren draky.

V neděli jsme vstávali jako kdybychom šli do práci, takže jsme už v 5 měli snídani a pak jsme se přesunuli na start do Moeny. Byli jsme jedni z prvních, takže jsme dobře zaparkovali a mohli si i dát lyže do klecí. Zbytek času už trávil každý po svém. Já byl v nedalekém lesíku připomenout jistou hromadou, že medvěd grizly se vyskytuje všude, pak jsem se šel rozjet s Nortugem (docela solidně jsem ho vomastil, když zrovna stál a s někym se bavil) no a pak už to vypadalo, že se bude startovat. Tak jsem se svléknul, vzal si hole a utíkal, co to dá, abych se dostal skrze plnou kóji lidí ke svým lyžím. K překvapení všech už otevřely start a tak jsem byl donucen použít i trochu síly. Použil jsem ramenáče francesca a jako živým štítem jsem s ním prošel až do stopy, rychle nazul lyže, hole a vydal se vstříc novému dobrodružství na trase 70 km. Bylo předemnou zhruba 700 startujících a tak jsem už od začátku tušil, že si dnes asi trochu zapředíždím. A ono jó, začalo to hned v prvním kopci. Trasa se zpočátku proplétá úzkými vesničkami a relativně stoupe nahoru, takže to bylo úplně ucpané a člověk se posouval dopředu jen hodně pozvolna, ale zase to mělo výhodu v tom, že se nedal přepálit začátek. Zhruba na osmém kilometru se to začalo alespoň trochu trhat a tak jsem zavzpomínal na léta, když jsem ještě trénoval a rozjel tu svoji těžkopádnou soupaž jako lokomotiva mířící do San Francisca. Šlo to věru dobře, kosil jsem jednoho soupeře za druhym, Kačenu jsem přefik už někde kolem desáté kilometru a těsně před otočkou se ke mě prokousal i Pedro, takže jsme mohli jet spolu a střídat se. No paráda, konečně jsem na tu bulhařinu jednou nebyl sám. Svištěli jsme si to pravda pěkně a na občerstvovačce nám hlásili, že jsme zhruba 6 min za čelem. No ale jak už to tak chodí, začal jsem na sobě cítit, že bez tréninku už to takhle dlouho nevydržím a tak jsem při sjezdu do Predazza zalezl na konec skupiny a doufal, že se mi síly po chvilce odpočinku zase vrátí . . . no namísto toho přišel šok - v jedné zatáčce jsem byl natlačen na zábradlí a utrhl jsem si s ním našroubovávací košíček ze své hole. Inu, zastavil jsem, kurva zvolal k nebesům, počkal až všichni projedou, abych se mohl otočit a vydal se ho hledat. jaké štěstí v neštěstí jsem měl, to mi asi nikdo neuvěří. Ta mrcha ležela úplně na samotném kraji kamené zídky zhruba 10 m nad řekou, takže jsem ho opatrně sebral, znova našroubval a valil dál. Skupina rychlovlaku zmizela ta tam, ale popravdě nevim, jak dlouho bych se v ní ještě udržel. Tuhnul jsem stále víc a víc, ale nenašel jsem k sobě parťáka. zezadu nikdo nejel a Ti předemnou mi i tak připadali děsně pomalí. Krize vrcholila na tratích v Lagu, kde už jsem byl fakt dost prošitej, takže když se na louce objevila Kačka s lahví a začala utíkat, že mi ji jako předá, tak jí povídám, ať zastaví, jinak mi uteče :-) Trápení pokračovalo a z nudy mě vytrhlo až povzbuzování fanoušků forza Bud Spencer, forza, forza. No naivně jsem se otočil, kdo že mě to dojel, ale ať koukám, jak koukám, tak nikoho nevidim. Pak mi to došlo. Bylo to na mě :-) Mezi tím jsem dojel na druhou otočku do Molliny a doslova se dotrápil až pod kopec do Cascaty. Cestou mě Tomasova žena dala životabudič, další gel do mě narval Dan a už jsem byl u pánů od firmy ToKo, kteří pod závěrečným brutálním stoupáním domazávají zoufalcům jako já lyže. Jen jsem zvedl nohu i s lyží do vzduchu a už mi to tam kydal. Přetřel mi to jen lehce a tak mu říkám: 'no, no, tuti, tuti!!!" a tak mi kluk italská ještě řádně přidal a já se vydal nahoru do serpentin ala Alpe d Huez. Bál jsem se toho jak čert kříže a teď ani nevím proč. Kopec to je, ne že ne, ale ty serpentiny mi vlily krev do žil a tisíce fanoušků kolem, co řvalo jako by Del Piero dával gól Barceloně, mi pomohli překonat i pověstných 13% a tak jsem letěl nahoru a všechny ze skupiny okolo mě ještě nechal za zády. Jediný, kdo mi stačil, byl Dalibor Valter, který jel myslím super závod. Cílová brána na konci bludiště v úzkých uličkách městečka Cavalese byla sladkou odměnou na závěr. Viva Itália, Marcialonga je fakt dost dobrej závod.

No pak už to bylo horší, únava se dostavila, průdušky spálený, hrozná zima, ale ta kočička, co mi podávala můj pytel s oblečením, by se i v tom stavu určitě ukecat nechala, škoda že jsem musel do sprchy. Pak jsem se přežral dokonale vypěstovaných těstovin a asi 10 housek s prošůtkem a počkali jsme, až do cíle dorazí zbytek. Chudáci kluci jeli až z poslední lajny, takže je na uzoučké trati o dvou stopách čekalo hotové peklo. Celkem shrnuto, se myslím celému týmu dařilo velmi dobře a musím všechny počínaje Tomasem a Pedrem, přes francesca, Báťu, Petra, Máru, Karla Honzu a Romika až po Míru chlapácky pochválit. Teda ještě větší dík patří aktérům závěrečné párty, která probíhala až k Regensburgu v našem vozidle. Kluci tam neustále něco míchali a tak jsme se postupně dozvěděli, že se Báťovi narodilo nové hovínko, že máme mezi sebou Bruna Ferrariho, taky jednoho Duba a jukebox nám zpíval křídla motýlí. No u toho fakt za volantem usnout nešlo. Teda ještě jsem zapoměl zmínit takovej malej detail, že nám na Brenneru půl kilometru od pumpy zase došla nafta . . .

54. Tomáš Jakoubek 3:12,43
99. Petr Jiran 3:26,39
153. Marek Pazderský 3:33,43
259. Petr Lukosz 3:45,22
403. Martin Moravec 3:54,30
533. Marek Ondrášek 4:02,52
562. Karel Švábek 4:05,13
806. Martin BAtěk 4:18,48
899. Honza Kalvoda 4:23,54
2225. Roman Malivánek 5:26,43
3158. Míra Kovář 6:05,51

Dojelo 5553 závodníků, Standa Řezáč dopíchal na krásném třetím místě za bratry Aucklandy.