Severské turné – Mora a spol. + Falun

Tak abych začala úplně od začátku – Vasák Mára popsal do detailů, i když je pravda, že moje pocity na trati byly dost jiné. Zaprvé: rozhodně jsem si na trati nepřipadala jako nablýskané Ferarri, ale spíš jako plně naložený Zetor. Zadruhé: v tomto případě jsem to byla já, kdo frčel do kopce (přestože přesvědčená rovinářka) a z kopce mě tlačili kolemjedoucí za hole (sice jsem neplužila, každopádně za to patří spolubojujícím Seveřanům velký dík). Zatřetí: prdelek ke koukání jsem kolem sebe měla spoustu, tu nejhezčí jsem ale zahlédla až před Eldrisem, jak se trápí jen s jednou holí – Vojta. No a vyprávět by se dalo dál a dál, třeba o ztracené lyži (kousek přede mnou nějaká holčina, tak si říkám „do Magsbodarny ji sfouknu jak svíčku“ … a najednou otisk čumáku ve stopě a jedna lyže kdesi za mnou… musí mě naučit zapínat vázání… ), nebo o tom, jak jsem dostala holí přes lýtka. Nicméně do cíle jsem úspěšně dorazila s pocitem, že jsem na trati nechala úplně všechno. V rámci večírku jsem porušila tradici a místo trička Vasaloppet 2014 jsem slavila v červenobílém – moji švýcarskočeští kamarádi se na startu romanticky zasnoubili. V den odjezdu z Hansjo se nám poprvé po celém týdnu ukázalo sluníčko. Uklidili jsme chatičky, zamávali si s auty jedoucími do Čech a vyrazili si krásné počasí užít na náš oblíbený Granklit. Samozřejmě se do hodinky zatáhlo… V čerstvě napadaném sněhu a s „čerstvýma“ nohama jsme dvě hodiny pochodovali po severských pláních a pak se vydali do našeho nového Morského domova: byla jím chatička veliká tak, že by v ní ani Bohouš nezaparkoval, ale nic nám nechybělo. Lyžovali jsme na trati Vasáku, na Granklitu, všechno v klídku na čistém mikru, byli jsme se podívat alespoň na vycpané exempláře tamního medvědária, když už se nám ti živí neukázali, a prošli jsme ještě jednou legendární cílové městečko. Zjistili jsme, že asi tak mimo Informací mají všichni po uplynulém týdnu zavřeno a kdo ne, ten mění sortiment z prodeje suvenýrů zpátky na pojišťovnu. Pohádkové tři dny v pohádkové chaloupce.

Dalším plánem bylo projet si Falunské tratě. Díky našim úspěšným reprezentantům v LOBech (=lyžařský orientační běh; kteří mají už teď po dvou dnech každý po medaili na právě probíhajícím ME) jsme mohli využít jejich příjemný byteček pár set metrů od Lygnetu, všesportovního centra, a asi kilometr od centra města. Švédská orienťačka Bente nás přivítá „potěšujícím“ sdělením: možná by mohla být sjízdná i pětka… vyhlídka na kroužení na maximálně pěti pochybných kilometrech umělého sněhu nás po pohádkové Granklitu moc nepotěšila. Ale nakonec se nám povedlo zabruslit si na desítce a i patnáctka vypadala sjízdně. Druhý den jsme se však, jeden i druhý, probudili v dezolátním stavu. Dana bolely všechny dutiny v těle (nakonec prospal asi dvacet hodin), mě se asi definitivně rozpadaly záda. A tak jsme se jen prošli po městě cínu, odkud pochází švédský točeňák Falukorv a všudypřítomná tmavočervená barva Falurod. Město příštího MS klasiků nás ničím neuchvátilo, a tak jsme se o to víc v sobotu ráno těšili na vymazlený střídaček na přimrzlém sněhu. Ale…  sníh zmizel, ze stoprocentního ledu nulaprocentní odraz, ze sjezdů v neznámých stoosmdesátkách jsme se řítili stovkou (opravdu nebylo jak korigovat rychlost ani směr) a nakonec jsme to jen tak tak ustáli před davem dětí čekajících v průběhu probíhajícího závodu frontu na sjezd. Po hodině a půl pochybného zevlingu jsme to vzdali a šli se raději koukat na TV na pořádné borce na Holmenkollenu. Zato v neděli už jsme si zkušeně vzali skatovky a ve sluníčkovém dni jsme si užívali krásně upravené poslední tři kilometry umělého sněhu. A teď už jen pápá Falune, ze Šůšnu hlásí dva metr sněhu! Brzo ráno ještě budíme sousedy vysavačem a frčíme nabrat kluky do Osla na letiště…