Jako každý rok na 
konci února jsme vyrazili na sever do Švédska na slavný Vasův běh. Překvapivě se nám podařilo vyrazit včas a bez jakýchkoli problémů, kteroužto pohodu nenarušil ani opožděný Fanoušek bez pytle (spacího). Švédsko nás přivítalo hustou mlhou, která by se dala krájet, takže 
se velmi hodilo, když nám přestalo svítit pravé světlo, jehož oprava si vyžádala odborný zásah mladého a nadějného chemika, žokeje Váňi. Kolona našich tří dodávek se tak definitivně rozpadla i díky dokonalé komunikaci přes vysílačky, takže jsme se sešli až v Orse na tradičním ubytování ve srubech. Na severu nás čekalo neobvykle jarní, slunečné počasí a nepříliš mnoho sněhu. Po příjezdu jsme ještě vyrazili do nedalekého střediska Grönklitt, kde jsme otestovali naši formu na oblíbeném okruhu Kunda-Půlka. Po příletu zbytku teamu vypukl bouřlivý zahajovací večírek.
Následující den jsme si p
rojeli úsek trati mezi Risbergem a Oxbergem přes preis-money area Standy Řezáče na Evertsbergu. Jelikož byla středa, tak PanDan píchnul gumu. Už zase, a Pedro, bolavé bedro, chrápal jako prase. Ve čtvrtek jsme pak testovali na závěrečném úseku trati mezi Morou a Eldrisem, zatímco všemi mastmi mazaný starý lišák Mára vyzvedl startovní čísla a začaroval si se „seedingem“ startovních vln účastníků. Náseldující den jsme se opět na Oxbergu věnovali finálnímu výběru lyží a vosků na skluz, který nakonec dopadl takto: SkiGo LF Green + SkiGo LF Graphite (to celé 2x), na to pak SkiGo HF Green + M+Briko HP Violet + Orange 1 a konečně prach SkiGo C44/7. Na stoupání jsme se vyřádili ještě více a výsledek byl bez nadsázky vysoce sofistikovaný, což neplatí pro Pedra a Pliziho, kteří ná
m chtěli ušetřit práci a jeli proto „na hladkejch“. Stoupáky jsme dávali ve dvou variantách, jednu pro skupinu rychlíků, druhou pro uvážlivější borce. Druzí jmenovaní dostali dospod zažehlenou slabou blanku klistru Start Base, na to pak po vymrznutí přišla kombinace klistrů Start Violet + Rode Violet. Po opětovném vymrznutí došlo na tuhé vosky, konkrétně 2 x SkiGo HF Blue a 1 x Start RF Blue, to celé na závěr zatavené pomocí fénu do jedné vrstvy, hustý! ;o) Rychlíci pak dostali dospod zažehlit slabou blanku klistru Rex Blue, na to následovaly dohromady klistry Rode Violet Special a Rode Violet Fast. Po vymrznutí pak i zde 2 x Rode HF Blue zatřené Vauti Orange K18, nakonec opět přefénováno na trvalou…nic jednoduššího už prostě vymyslet nešlo ;o)
Již během týdne jsme vytušili, že se můžeme těšit na velmi rychlou trať a vymrzlou stopu, a tudíž i spoustu „osobáků“. Já osobně jsem z důvodu 
syndromu vyhoření a dalších podobných sraček nemohl závodu zúčastnit a tudíž vám celou akci mohu tentokrát přiblížit čistě z pohledu bafuňáře, servisáka a občerstvovače. Na rozdíl od ostatních jsem se nestresoval blížícím se závodem a mohl si tak celý pobyt užít zase trochu jinak. Je ovšem pravda, že jsem při pohledu na vymrzlou stopu a slunečné počasí trpěl jak zvíře, mohl jsem si ale dovolit jen několik zdravotních vyjížděk. V sobotu, tedy den před samotným závodem jsme s Danem a Bombisem bratru devět hodin připravovali 18 párů lyží, a že jsme si s tím opravdu vyhráli.
Je tu neděle ráno 3:15 a budík nekompromisně velí vstávat. Řada závodníků ale stejně moc nespala a těšila se, že už to konečně vypukne. Ve čtyři hodiny jsme se všichni sešli u aut a vyrazili směr start, tedy do Salenu. Na start jsme se všic
hni dostali bez komplikací a poté, co si borci dali lyže do příslušných vln a označkovali okolí, vyčkávala většina v teple ve stanu u startu. Já jsem se mohl v klidu nasnídat, zashoppovat a pokecat s kamarády. Pak ještě dohodnout rozhovor Pliziho pro televizi, domluva se Standou Řezáčem ohledně obřerstvení a už se startovalo. Kolem nás se dala do pohybu masa 16.000 na závod nadržených lidí. My rychle pofackovali auta a mazali kolonami co to dá dopředu, abychom stíhali občerstvovat. Dobrou pomůckou je helikoptéra letící nad prvními, člověk snáze pozná, jak daleko už je čelo. Poprvé jsme se dostali na 23. km, kde jsme byli úspěšní z 50%, neboť jsem nechal na srubu velkou vlajku a kluci jezdili ve velkých skupinkách, kam se nedalo dostat s lahví. Následovalo kličkování kolonou a zběsilá jízda maximální rychlostí v protisměru. Jedno oko v zrcátku, drhé venku na nebi na vrtulníku, třetí na silnici, čtvrté v lese na závodnících, páté v 
mobilu na mezičasech, šesté na housce k svačině a sedmé v mapě, kde je další místo na občerstvení. Bombis dával na 35.km a my zase na 47 před cílem. Tady se nám nepodařilo dát jenom Standovi, neboť jel zase na druhé straně, než jsme říkali. Sprint do aut a zase o kus dál na 37. km před cílem. To se nám úplně nepovedlo, neboť jsme zastavili o jednu lesní cestu dříve a měli jsme v tom místě hrozně málo času na identifikaci závodníků, takže nám občas zase někdo projel. Předposlední stanici jsme museli operativně proti plánu posunout dál, neboť jeli hrozně rychle a tak jsme byli až na 15. před cílem, Bombis pak na 78.km. Stejně to bylo jen tak tak, neboť nás po zaparkování čekal sprint s lahvemi hlubočákem na kopec, seskok do úvozu pro vlak, horolezecká vložka v ledové stráni nahoru a zhruba po 20s přiletěla špička závodu, která v tu chvíli jela zhruba 25 km/hod. Standu se konečně povedlo obč
erstvit, ale ten pablb se nenapil, pač se bál, že jsme mu tam něco přimíchali (no pochopíte to někdo?). Zde se nám úspěšně podařilo občerstvit i zbytek a naše druhá hlavní mise po namazání byla splněna. Následovalo už jen najití všech závoďáků v cílovém prostoru u tribuny a vítězný návrat na oslavu do srubu. A že bylo co oslavovat. Všichni až na Pedra (bohužel tradičně zlomil hůl) letěli po trati jako šinkanzen do Tokia a zajeli až neuvěřitelné výsledky. Ani si neumíte představit, jakou mi to udělalo radost, když se kluci blíži k autu a oči jim svítili spokojeností. Nejvíce Romikovi, který svým tygřím skokem a kotoulem plavmo, dosáhl jako poslední v závodě na slavnou medaili. Pravda, že se odrazil už u kostela, ale nic u toho nezlomil.
Ráno po závodě bylo jako vždy komické, při každém ohnutí se někoho ze závodníků, se ozývalo hekání jako při nenáročném tenisovém utkání žen. Nakonec se podařilo zabalit a v pohodě odjet na loď a následně domů do Čech. No jistě, čekáte, že nám zase došla nafta? Nedošla, ale rozbila se převodovka, takže jsme jeli půlky cesty jen na 4.rychlostní stupeň, ale dojeli :-)
Výsledky a časy našeho hvězdného teamu a spoluúčastníků:
72. Jirka Pliska - 3:55
135. Tomáš Jakoubek - 4:06
144. Lada Lanková - 6:02
187. Martin Mikuš - 4:10
276. František Landa - 4:17
370. Dalibor Valter - 4:24
386. Petr Lukosz - 4:25
502. Petr Jiran - 4:30
525. Tomáš Jakubička - 4:31
669. Martin Moravec - 4:37
821. Jirka Váňa - 4:42
1315. Lukáš Tichý - 4:57
1574. Jan Tryzna - 5:04
1903. Petr Ehl - 5:12
2303. Zbyněk Glacner - 5:22
2561. Roman Malivánek - 5:28
3855. Jakub Zajíc - 5:58
3972. Martin Hrodek - 6:01
4018. Jiří Jirka - 6:02
4276. Míra Sladkovský - 6:08
5136. Martin Holub - 6:27
6212. Luděk Pochman - 5:52
6650. Lukáš Vrána - 7:03
10081. Michal Foltýn - 8:44
10494. Jirka Švehlák - 9:00
10857. Petr Ovčáček - 9:20
Ještě jednou všem obrovská gratulace a poděkování za vzornou reprezentaci teamu Ski Trab Mára na nejslavnějším běhu světa.
07.03.2012 11:54
© 2011 Všechna práva vyhrazena.