Vasaloppet, aneb kterak mě poprvé oprala žena

13.03.2013 15:13

Jako každý rok jsme koncem února vyrazili na daleký sever do Švédska na věhlasný Vasaloppet. Naše posádka se přesunula jako obvykle Bohouškem přes Německo, lodí do Švédska a pak už zase autem až do Hansjo na naši oblíbenou základnu. Jen tak mimochodem, nám těsně před morou došla nafta. Zbytek doletěl do Stockholmu a přijel za námi. Hned první den jsme si užili krásného lyžování v Grönklitu. Další dny jsme se jezdili projet na trať, abychom ji poznali co nejvíce a vryla se nám pod kůži. Odpoledne jsme pak trávili v lyžárně přípravou lyží, kluci vedle děláním masových hodů a pouštěním filmů od A do Z. Jak se blížila neděle, tak se stupňovalo napětí, sílila nervozita a každý se snažil vyladit všechny maličkosti, aby při závodě mohl být co nejlepší. Já například futroval čokoládu, Fanoušek posiloval, Pedro žral seno, Báťa jelena a francesco si oholil nohy. Kvůli podmínkám - asi 20 druhů sněhu, silnému větru, novému sněžení a důležitosti závodu, jsme věnovali hodně času vybrání správné mázy a struktury, což jak se později ukázalo, se notně vyplatilo. Nakonec jsme vybrali toto: Parafíny: SkiGo LF green + Skigo LF graphite, SkiGo HF ultima + orange, M+Briko prášek med. Struktura: středně hrubá. Máza: base od Rexu Power grip Blue 6, na to SkiGo HF red, Rex Pro Grip Violet, Start MFW Blue a Rex Pro Grip Blue. Těm co startovali od 5. vlny dál jsme dávali dospod klistr SkiGo HF Violet, na to Rode multigrade, Rode Supergiala a Start MFW Blue. Lyže nám jely super celou trať a stoupaly i na poslední bouli v Moře, jen Pedro jel na hladkých, což se zase tak moc nevyplatilo.

Samotný závod se stal v mém podání nakonec takovým hezkým výletem. Start z první vlny namísto elity mi vůbec nevadil, není v tom v podstatě vůbec žádný rozdíl. Nahoru na kopec jsem si krásně vyklouzal, předemnou asi 20 lidí hopsala soupaží malá postavička Pedra a až se otevřelo, tak sem chytl skupinku a mazal soupaží přes pláně. Jelo se mi hezky, rychleji jsem nemohl a pomaleji bych už stál, tak si tak jedu a najednou koukám, že vedle mě jede baba. Ha, zrada. Tak jsem ji odjel a ona za 10 km byla zase zpátky. Fuj tajbl. Tak sem ujel znova. Tak si zas tak jedu, blížím se na Evertsberg a najednou zase ta mrcha. Tak jsem se napil, zahodil čepici a zase se jal jí ujet. Pod silnicí mi Klapča hlásila, že mam kousek Pedra a ono jo. Do kopečka šlapal stromečkem, tak jsem si ho předklouzal klasikou a doufal, že pojede se mnou. No nic, jedu dál a Bombis mi hlásí, že mam kousek Pliziho. Tak jedu, ale než jsem ho dojel, tak ke mě zase přifrčel skůtr, což nemohlo znamenat nic jeného, než že je u mě zase první baba. A oni hned dvě. Tak jsem rezignoval. Zvolil jsem taktiku se držet té krásné malé prdýlky až do cíle, kde bych ji samozřejmě jednoduše přepíchal. Tato taktika vycházela až do 75. km, kde jsme sice předjeli Pliziho, který už očividně rezignoval na nějaké zrychlení, ale zároveň nám nastoupila pozdější vítězka. A to takovým stylem, že mě ani nenapadlo, se za ní rozjet, Po chvilce jsme měli ztrátu 50 m a tu jsme si s prdýlkou udržovali docela dlouho. Holky měly své Keny, kteří jim dělali tempo, občerstvovali je a podobně. Já chtěl, aby vyhrála prdýlka a tak jsem zůstával věrně po jejím boku, i když chvílemi už byla fakt dost tuhá. Ve sjezdech jsem se ji snažil tahat za hůlku a na rovinách pomáhal rozrážet vzduch. Čtyři km před cílem jsem povýšil na post osobního Kenyho, neboť ten její se otočil s rukou v kalhotech a s nenapodobitelným výrazem ji povídá: "sorry, I must!" Já se musel tak chechtat, jak tam chudák močil u kraje . . . No tak jsem ji dovezl na 2 km do cíle, ale holka už sotva stála na nohou, tak po info od servisáků, že má náskok na třetí holku 8 minut, jsem se ji omluvil a opustil ji. Do cíle jsem dojel nakonec i tak docela vyšitej,ale šťastnej jak blecha, pač si myslim, že výsledek je vzhledem k mé váze a úsilí tréninku věnovanému, notně nad očekávání.

Po sprše jsme se postupně všichni sešli v jídelně, kde bylo pivko zdarma a tak se tam rozjel takovej menší mejdan. Bylo krásné pozorovat ty spokojeně unavené kamarády a kamarádky ze společného teamu, všichni vzorně v zeleném. Výkon podal každý maximální a 99% se to i povedlo, takže mi nezbývá, než smeknout. Škoda jen, že si média nejsou schopna všimnout, že 22. celkově a jako první Češka dojela naše Šaruš. Večer jsme ještě trochu popařili a pak spokojeně usli. Jedinou kaňkou byla diskvalifikace Pliziho pro nedodržení správného stylu. Takže heja heja Swerige, za rok jsme tu znovu.